Dark life of Sirius Black

34 -Obliviate

„Jsi si jistá, že to zvládneš? Klidně to můžu udělat já." Zrovna jsme šli s Marlene zpět do Brumbálovy ředitelny. Oběma nám bylo jasné, co je teď nutno udělat. Marlenini rodiče byli v příšerném nebezpečí každou chvíli ode dnes až do doby, kdy se někomu povede zabít Lorda Voldemorta.

„Musím to zvládnout, alespoň to nám všem dlužím." Šeptala, protože, přece jen, stále bylo poměrně pozdě a na chodbě se vše rozléhalo. Na konci věty se jí do hlasu vetřel provinilý tón. Zastavil jsem krok a chytl ji za ruku, díky čemuž sebou trhla. Její modré, slzami zalité oči se zaměřily na mě. Drtilo mi srdce ji takto vidět.

„Nemůžeš za to, Marlene," zazněl můj hlas možná až o moc měkčím tónem než jindy. Sklopila hlavu dolů a zakroutila s ní.

„Ale je. Kdybych nebyla tahle zrůda, nic by se jim nestalo. Kdybych byla normální, stejná jako oni, nezemřel by tak strašně," zastavila se kvůli vzlykům, chtěl jsem se do jejího sebekritického monologu vložit, ovšem nestihl jsem" ,Willovi se prostě nic nemuselo stát. Chtěl být doktorem, víš? Už od mala pitval snad všechny malá stvoření, která zemřela v lese a našel je." Potichu se uchechtla, ale poté jí zničehonic začaly téct proudy slané vody ze slzných kanálků. Klepala rudými rtíky, i když se snažila vypadat silně. Vtáhl jsem ji do silné náruče a obmotal ji tak, aby se cítila co nejbezpečněji, i když to nejspíše nefungovalo.

„Nepřemýšlej takhle. Mar, nic se už změnit nedá. Jediné, na co teď musíš myslet, je to, že Will je na lepším místě a určitě by nechtěl, abyste byli smutní. Nikdo z vás..." nechal větu vyznít do prázdna a pohladil blondýnku v mé náruči po vlasech. Ucítil jsem, jak pod mou rukou pomalu zakývala. Hned potom se na mne koukla a s uplakanýma očima se pousmála.

„Asi máš pravdu. Nejspíš by mi řekl něco ve smyslu Nebul ségra nebo Vypadáš jako rozteklá čokoláda," dál se vydala na cestu a jakmile už stála před velkými dveřmi do ředitelovy kanceláře, se naposledy zhluboka nadechla. Opatrně jsem položil ruku na tu její, která už ležela na klice, a pomohl jí otevřít.

„Říkal jsem si, kdy asi přijdete, slečno McKinnonová. Vaši rodiče se zrovna dozvěděli o naší situaci a o tom, co je teď nutno provést." Hned jak dořekl poslední slovo, se rychle zvedla blonďatá paní a přešla ke své drobné dceři. Objala ji kolem ramen, po nichž ji začala jemně přejíždět. Modrooký muž také došel ke zbytku své rodiny a líbl svou dceru na čelu.

„Mar, říkali, že nás prý necháte na vše zapomenout. Ale jak bude možný, abys celý rok nebyla doma, a my se nedozvěděli o kouzlech?" zeptala se paní McKinnonová a odtáhla Mar, aby jí pořádně viděla do očí. Ta jen zatřásla hlavou. Oba dospělí mudlové pochopili. První se vzepřel Marlenin otec.

„Ne, nemůžete nám vzít dvě děti najednou. Brumbále, tohle jsme si tedy nedomluvili," zvýšil hlas a v rozzlobených gestech máchal rukama.

„Tati, je to pro vaši ochranu. Nebudete vědět o kouzlech, díky čemuž budete v bezpečí."

„Vaše dcera má pravdu," promluvil vysoký kouzelník s brýlemi" ,Přestěhujeme vás na bezpečné místo a z vašeho života vymažeme kouzla. Nikdo z kouzelnického světa vás nebude schopen najít, o to se postarám. Máte příbuzné na severu Skotska, že mám pravdu?"

„Ano ale..."

„Budeme nuceni vás přemístit za nimi. Vložíme vám myšlenku, že jste se kvůli nabídce nové práce dostali tam. Peníze dostanete na začátek ode mne, vždy u sebe nosím pár těch vašich bankovek pro štěstí, navíc když děláme kurzy pro sedmý ročník v mudlovském prostředí, měníme galeony za libry, proto jich tu máme až požehnaně. Vaše firma má několik poboček i ve Skotsku a přesvědčit vašeho nadřízeného mi neudělá zvláštní potíže. Nemusíte se ničeho obávat. Budete v bezpečí a my zároveň nesmíme dovolit, abyste si některé z posledních událostí pamatovali." Profesor Brumbál konečně domluvil. Mudlovští manželé věděli, že nejspíše nemají na výběr, proto jediné, na co se zmohli, bylo ještě jedno velké a silné objetí jejich největšího pokladu.