Dark life of Sirius Black

5 - Pomsta Belle

Lektvary končily naše dnešní vyučování, tak jsme všichni čtyři vyšli vstříc svým ložnicím, tedy jen já, Marlene a Snape, Lily šla totiž s ním. Do oběda zbývalo ještě spousta času, tak jsem se rozhodl vynahradit si dnešní noc. S Marlene jsme došli k obrazu a po vyřčení hesla, jsme se taky dostali dovnitř.
„McKinnonová, víš, že tohle bylo snad poprvé, co jsme se spolu bavili? A to sem oba chodíme šest let. Myslím, že bysme to měli změnit, co říkáš?" zvedl jsem pravý koutek do úsměvu a trochu se k ní přiblížil, takže jsem musel hodně sklonit hlavu, abych na ni viděl.
„Ani nemyslím, Siriusi. Ještě bych mohla chytit tu tvou ošklivou nemoc," vybreptala, myslím, že si nějak nebyla jistá tím, co říká. Jen jsem se samolibě zašklebil.
„Jakoupak nemoc myslíš? Mou oblíbenost, inteligenci, kreativitu, mou odvahu, charisma..." pokračoval bych dále, kdyby mě ovšem nepřerušila.
„Ne, milý Siriusi. Ego, nadřazenost, sebechválu, narcismus...mohu pokračovat," uculila se na mě. Byla roztomilá, ale právě urazila Siriuse Blacka. Z toho neodejde bez úhony.
„Víš, že jsi právě urazila Blacka? Myslím, že bys měla zdrhat," řekl jsem záhadným, temným hlasem. Marlene ovšem udělala něco nečekaného. Pomalu ke mně přistoupila. Zvedla oči nahoru a pohrával jí v nich svůdný pohled. Stoupnula si na špičky, čímž se ke mně dostala ještě blíž. Ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem se pousmát a přiblížit se naproti jejím rtům. Sice si nevynahradím noc, ale opáčko taky není k zahození.
„Madefacio," zašeptala mi do ucha. Jen jsem se na ni kapku nechápavě, ale stále s jistotou smyslností v očích podíval a rázem na mě od nikud spadly asi čtyři litry vody. Byl jsem zmáčený od hlavy až k patě a když jsem se rozkoukal Marlene už stála u dveří do dívčích ložnic a nenápadně se smála.
„Ani se nehni!" Zavolal jsem na ni a ukázal svým ukazováčkem, ze kterého stékaly kapky vody. Doběhl jsem k ní a ona se pořád smála. Když jsem byl skoro u ní, vyskákala schody do ložnic a čekala nahoře. Ušklíbl jsem se na ni a vyběhl za ní. Až v tuhle chvíli mi došlo, že tohle nejsou obyčejné schody. Okamžitě se zploštily na velmi kluzkou plochu, po které jsem okamžitě sjel dolů. Zaskučel jsem bolestí, díky čemu jsem upoutal Marleninu pozornost.
„Jsi v pořádku?" zeptala se provinile a slyšel jsem, jak schází k mé polo mrtvole na zemi. Pokusil jsem se o to, nedýchat a vůbec se nehýbat.
„Panebože," vydechla vyděšeně a seběhla až dolů. Když byla až dole, rychle jsem se zvedl a vybafl na ni.
„Ty idiote, fakt jsem se bála," kárala mě a zase vyběhla zpět, teď ale zaběhla dovnitř a nejspíš až do jejich pokoje. Chvíli jsem se díval na ty dveře a pak se zvedl. Usušil jsem se kouzlem a vyrazil do naší ložnice.
„Kde jsi byl? Čekáme tu už skoro půl hodiny," začal mi nadávat James.
„Musel jsem se Snapem, McKinnonovou a Evansovou unikat před zabijáckým lektvarem Franka, který se nás snažil zabít," odsekl jsem a svalil se na postel.
„To musela být hrůza," vyslal mým směrem.
„Ehm..jo byla, snažilo se nás to utopit," řekl jsem jako by to byla ta nejjasnější věc na světě a protočil očima.
„Myslel jsem tvrdnout tam se Srabusem. Určitě musel ječet jako malá holka," zasmál se škodolibě James.
„Vlastně nás před tím zachránil, bez něj bysme asi skákaly z okna a my dva bysme nevedli tuhle konverzaci."
„Tomu se mi nechce věřit, že by ten Zmijozelák zachránil dvě mudlorozený a ještě krvezrádce, promiň Tichošlápku."
„Nevím Jamesi...Snape už od toho incidentu s Lily, námi a Bellatrix nikomu nenadával a jestli sis nevšiml, já věřím, že všiml, s Lily od té doby tráví hodně času," vložil se do toho Remus a já jen přikývl.
„Ne všichni ze Zmijozelu jsou zlí, ty víš, že tohle neříkám zrovna rád, ale je to pravda. Koukni na mojí sestřenku Andromedu..."
„Andromeda byla velká výjimka...Snape od prvního ročníku nadával všem do Mudlovských šmejdů a pachtoval se s tvou sestřenkou, nevzpomínáš si? Je to špína, jenom další z řady, která skončí v armádě Voldemorta. Někdo takový si Lily nezaslouží, to není fér." Když dokončil svůj ztěžka vyřčený monolog, oči se mu začaly lesknout. Zvedl jsem se z postele a přešel za ním. Poplácal jsem ho po rameni.
„Dvanácteráku, už na ni zapomeň. Najdu ti lepší, slibuju," zasmál jsem se a okamžitě se vyšvihl na nohy.
„A teď mi pomozte připravit ten lektvar. Musí to být připravené do oběda, takže máme asi tak 2 hodiny. Reme..." otočil jsem se k mému extra chytrému kamarádovi.
„Máš recept?"
„Nemám, znám ho nazpaměť," mrknul na mě, „je to skoro stejný jako to, co jsme dělali dneska s Křiklanem," významně se podíval na Jamese. S otázkou v očích jsem se na něj obrátil.
„Sebral jsem tak půlku z každé přísady, takže měl Náměsíčník moc slabý lektvar a nebyl nejlepší a dokonce ani druhý nejlepší, že? " Zasmál se směrem k Removi a ten se začervenal. Přinesl jsem svůj osobní kotlík a hořák, ani se neptejte, kde jsem ho vzal, a začali jsme. Plátky mandragory, větvička sporýše, šalamounek, makové mléko a extrakt z vilentky barevné. Míchaly jsme o sto šest, aby se veškerý obsah rozvařil, skončili jsme ve chvíli, kdy to nabralo stejnou modrozelenou barvu, kterou měl náš dnešní lektvar, než se do něj přidala žíně, ta sem ovšem nepatří.
„Fajn, jdeme na oběd," opřel jsem se o kolena a zvedl se. Remus přelil tekutinu do menší kádinky.
„Ještě ten její vlas," podal mi sklenku a čekal, že do ní něco hodím.
„Ještě ho nemám, ale po obědě nám ho někdo přinese na Astronomickou věž," mrkl jsem na něj a společně jsme vyšli z pokoje. Jakmile jsme vešli do Velké síně, zamířili jsme přímo k našim místům. Remus tam došel velmi rychle se sklopnýma očima. Já jsem šel naprosto vysmátý a mrkal na všechny dívky v blízkosti a James šel se zamračeným pohledem upřeným na konec zmijozelského stolu, kde seděl Snape s Evansovou. Posadili jsme se a pustili se do jídla. James zrovna jedl bramboru, když k nám přisedl opravdu nečekaný host.
„Ahoj Reme, ahoj Siriusi...jen jsem vám chtěla říct, že to máme a po obědě čekáme," mrkla na nás a podívala se na Jamese, co se právě dusil kouskem bramboru.
„Měl by ses naučit jíst, Pottere," s těmito slovy odešla za Marlene, která seděla na druhé straně stolu.
„Od koho že to máš dostat ten vlas, Tichošlápku?" zavrčel James mezi zuby a pozdvihl obočí.