Dark life of Sirius Black

22 - Ples 1/2

22

Sirius

Jakmile jsem ji spatřil, bylo to něco tak moc nového. Šaty, které mi pro Marlene pomohl vybrat Remus, z ní dělaly bohyni. Vlasy rozpuštěné, pouze dva širší prameny měla sepnuté velkou sponou dozadu. Přes ramena měla přehozený jen jakýsi tmavě modrý šál, určitě ji nemohl zahřát. Když jsme vyšli směrem k Astronomické věži, panovalo mezi námi ticho, co jsem chtěl nekompromisně rozčísnout.

„Až poznáš Walburgu, zkus se nezděsit. Vycítí strach," zasmál jsem se a Marlene se ke mně přidala. Měla ten nejsladší smích na světě. A i když se kolem mě motalo tak moc různých holek, žádná z nich nebyla taková jako tato malá blondýnka. Červenala se pod každým mým pohledem. Byla tak neskutečně nesobecká, na rozdíl od mé maličkosti. To se zrcadlilo i na dnešku, kdybych nebyl tak zahleděn do sebe, zůstala by doma a nechodila se mnou do té jámy lvové.

„Pokusím se, ale upřímně nic neslibuju. Jsem nervózní jen z toho, že mám před někoho vyjít v tomhle," rukama ukázala na velkou sukni a boty.

„Myslíš, protože jsi pako a mohla bys spadnout rovnou na zem," pousmál jsem se a naklonil k ní hlavu. Hraně naštvaným tónem se na mě podívala.

„Právě teď jsi měl říct, že vypadám nádherně a nic se nepokazí. Jsi úplně tupý, Blacku," vyštěkla s lehkým úsměvem na rtech. Zastavil jsem svůj krok a chytil ji za pas. Jedním pohybem se mi povedlo, přitáhnout ji k mému tělu a majetnicky se mi kolem ní obtočily ruce. Nejdříve zabořila pohled do podlahy a mírně našpulila rty. Tohle dělala pokaždé, když chtěla vypadat uraženě.

„Ale no tak, já to vidím," opatrně jsem jí položil ukazováček na spodní ret a ona vzhlédla. Marlene se ode mě hned odtáhla a vyšla rychleji.

„Máš mě moc prohlédnutou, asi bych si přece jen měla nechávat nějaká tajemství pro sebe."

„Ach, copak má naše nevinná McKinnonová tajnosti?" na rtech se mi vytvořil úšklebek a obočí se zvedlo.

„Náš vševědoucí Black by se divil, kolik tajností," zašvitořila a uculila se.

„Tak mi pověz, co přede mnou skrýváš?" zastavil jsem, protože dveře od vchodu do Astronomické věže byly přímo před námi. Nejspíše mé náhlé zastavení bylo spíše kvůli strachu z mé matky za nimi.

„Nesnáším červenou kapustničku. Když jsem chodila do školky, Peter McAlroy mi stáhnul sukni přede všemi. Od malička mám hrůzu z výšek a bouřky. A už několik let jsem tajně zamilovaná do Erica Johansona," zachichotala se.

„Nemohli bychom se vrátit k té historce o stažené sukni?" chytil jsem se zajímavého tématu a ušklíbl se. Marlene mě okamžitě praštila přes rameno a sice měla káravý pohled ovšem úsměv jí z tváře neodcházel. Otevřely se dřevěné dveře před námi. Uvnitř stála menší, odporná žena. Její havraní kudrnaté vlasy se jí kroutily kolem obličeje. Vrásky, které hyzdily její obličej, se táhly po čele, kolem očí, nosy, úst a i tváří. A ani černý hábit nezakrýval její silnou postavu. Zvedla svůj křivý nos a pohrdavě se koukla na Marlene.

„Tak do tohohle mizí tvoje úspory?" prohlédla si celou blondýnčinu postavu. Ta reagovala úplně jinak než jsem čekal.

„I mě těší, paní Blacková. Jmenuji se Marlene," podala k ní lehce ruku s širokým a milým úsměvem. Uchechtl jsem se a vložil se mezi ně. Matka začala nabírat rudou barvu a vypadala dost podrážděně.

„Měli bychom vyrazit, ne? Ať už to konečně máme za sebou, matko." Nijak se k ničemu už nevyjadřovala a dovedla nás oba ke zlatým hodinkám, které měly posloužit jako přenášedlo. Chytla se jich a natáhla k nám oběma ruku. První se hodinek dotkly mé prsty. Koukl jsem na blondýnku vedle mě. Zdráhala se a proto jsem na ni kývl, aby poznala, že nemusí chodit. Ona jen zakroutila hlavou a chytla se mé ruky. S rychlým PRÁSK se všechny naše tři osoby objevili před velkým pozemkem. Velkou zahradu, na které se rozprostíral obří bazén, lemovala zídka z oranžových cihliček. Zdobily ho různé spleti kovu. Matka si změnila šaty kouzlem a teď před námi stála v celočerných širokých šatech, které se od jejího předešlého hábitu tolik nelišily. Jakmile se před námi tyčila vysoká kovová brána, zvedla hůlku.