Myslím, že každý z nás chtěl vždycky znát příběh střeštěného a vždyrozcuchaného Jamese, tichého avšak velmi chytrého Remuse, dokonalého Cassanovi s těžkou minulostí Siriuse, nepolevující a nadané Lily a zlomeného Severuse. Ke všem jsem si dovolila p...
Oblékla jsem si tričko, které mi Sirius podal. Už zase jsem měla oči plné slz, což bylo dnes už po třetí. Otřela jsem si slanou tekutinu zpod víček a objala si paže. Cítila jsem třes pobíhající po celém mém těle. Najednou mi spadla něčí ruka na ramena a silné mužské tělo si mě přitáhlo do náruče. Hned jsem ho od sebe odstrčila. Můj pohled byl zabodnut do země. Dva dlouhé prsty mě chytily za bradu a to mě donutilo zvednou pohled nahoru. Jakmile jsem zahlédla jeho oči, měla jsem pocit, že mi znovu začnou téct oči. Vymanila jsem se i z tohoto sevření.
„Mar, co se děje? C-co jsi tu dělala zrovna s NÍM," zdůraznil poslední slovo. S tvrdým výrazem jsem na něj pohlédla. Jenomže co jsem měla říct? Nemohla jsem mu přeci vyčítat, že se choval jako Sirius Black. Ani jsem ho nesměla vinit za to, co mi udělal Lucius. Tak jsem se po neúspěšném pokusu o vydání jakéhokoli zvuku otočila a běžela na naší kolej.
„Marlene," volal za mnou, a dokonce snad i běžel. Já se nehodlala zastavit. Rychle jsem se dostala přes Buclatou dámu. Ve společenské místnosti bylo stále hodně lidí. Prodírala jsem se davem a nejspíš i shodila na zem několik slabších dívek.
„Hej, blondcko," oslovil mě někdo přímo u ucha. Otočila jsem se a stála přímo naproti mrzimorské hnědovlásce. Všechny ty emoce, které jsem cítila, se nashromáždily v jedné. I když se tam předtím schovával strach, znechucení, smutek a zoufalost, teď na povrch vylezl jen vztek.
„Co je?" odsekla jsem s naštvaným obličejem.
„Dej svý malý, špinavý, mudlovský ruce pryč od mýho Siriuse," vyštěkla na mě. Zalapala jsem po dechu a ruka mi sama od sebe vyletěla vzhůru. Když doletěla na hnědovlásčinu tvář pořádně jí pohnula s hlavou. Se slzami v očích se chytila za červené místo na obličeji. Všichni najednou zůstali tiše a dívali se přímo na mě. Někteří dost zděšeně. Ještě aby ne. Většina z nich mě neznala vůbec a ti ostatní znali mou bezproblémovou, nevinnou a neakční osobnost. Mezi toto hrobové ticho vběhl Sirius z chodby. Nejdříve se zmateně rozhlédl, protože nechápal, co se stalo, ale jakmile zaměřil můj pohled, zase se dal do pohybu.
„Mar," řekl jen do prázdna. Já se ale jen otočila na podpatku a utekla přímo ke schodům na dívčí kolej. Mířila jsem si to rovnou do svého pokoje. Sice jsem za sebou nejdříve zaslechla pár Siriusových výkřiků, ale po nich už zase začala hrát hlasitá hudba. V pokoji jsem ze sebe stáhla veškeré oblečení. Házela jsem s ním úplně všude a takto si to razila ke koupelně. Tam na mě čekal můj oblíbený župan, který krásně spadl na má ramena. U umyvadla jsem se pokusila smýt make-up. K ničemu to nebylo, což mi mohlo dojít i tím, že byl naprosto neporušený i po mých častých nářcích. Skopnula jsem z nohou boty a zalezla do velké postele. Z nočního stolku jsem sebrala hůlku, kterou už nikdy nedám z rukou a masivní, červenozlaté závěsy okolo postele jsem zatáhla. Poté jsem je "zamknula" tak, abych je mohla otevřít znovu jen já. To ale minimálně do pondělního rána nepřipadalo v úvahu. S obličejem zabořeným do polštáře a celá zachumlaná v huňaté peřině jsem byla připravená usnout.
„Marlene? Jsi tady?" vešla dveřmi Lily. Možná mi mohla pomoci, ale já o nic takového opravdu nestála, nevím, jestli se s tím co mi udělal Lucius nějak vypořádám. A navíc slova od té dívky z Mrzimoru mě velmi zabolela.
„Víš, slyšela jsem, co ti řekla. Zasloužila si to, nelituj toho, že jsi jí praštila," při posledním dodatku jsem skoro jasně viděla před očima její úšklebek. Ale zůstávala jsem zticha.
„Když se to Sirius dověděl, okamžitě s ní vymetl dveře," zadrhla se, „a čeká na tebe, říkal, že by ti chtěl něco říct." Stále jsem neodpovídala a pouze skousla čelist. I přesto že jsem chtěla moc ven, zároveň ale touha ve mně volala, abych vylezla. Po několika minutách, kdy se Lil stále snažila přesvědčit mě, to vzdala a já usnula.
Sirius
„Siriusi, tohle nemá cenu, je nemožný se tam dostat. A už bychom měli jít, nebo zítra nevstaneme," snažil se mě donutit odejít Remus. Minimálně hodinu už jsem se pokoušel dostat po těch zatracených schodech nahoru. Ani jednou se to nepovedlo, dokonce to ani nebylo blízko.
„Sakra, nikam nejdu. Chci s ní mluvit!"
„Tichošlápku, začal jsi nám snad měknout?" provokoval mě James. Byl stále plný alkoholu a nejspíš si neuvědomoval, co říká, ale já se stejně neskutečně vytočil.
„Jamesi! Sklapni, nebo se neznám!" křikl jsem a odběhl do svého pokoje. Nezapomněl jsem samozřejmě do všeho, co mi stálo v cestě, kopnout. Byl jsem tak plný vzteku, který se ve mně hromadil tak dlouho. Musel jsem ho někam vyventilovat. Tajnými chodbami jsem se dostal ven z hradu. Před branou jsem se teprve zastavil. Mé oči se zavřely a já se začal měnit. Jakmile jsem oči opět otevřel, země mi byla mnohem blíže než předtím. Pod velkými tlapami mě šimrala stébla trávy, od jezera byl slyšet sum komářích křidélek a všude kolem bylo cítit spoustu vůní. Rozběhl jsem se směrem k lesu. Probíhal mezi keři, stromy, podbíhal jsem pod vystouplými kořeny. Tohle byla jedna z mála aktivit, co mě vždy dokázaly uklidnit. Naprosto vyčerpaného mě nakonec nohy dovedly k velkému Černému jezeru a zde jsem padl na zem. Hlava mi zajela pod srstnaté přední tlapky. Hřejivé chlupy mě chránily před mrazivým větrem a já usnul.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Děkuju moc za podporu vás všech :3 ♥ mám vás fakt strašně ráda ☺☻
