Dark life of Sirius Black

27 - Upomínka

27

Po cestě ven se zdála celá škola opravdu skoro naruby. Nejspíš se nepovedlo nikomu, ale opravdu nikomu kouzlo zrušit. Dokonce, když jsem byl už skoro u vstupní brány, se v dálce hádali i profesoři. Profesor Binns zrovna totiž pokřikoval na McGonagallku, aby mu pomohla dostat barvu pryč. Kousek za nimi stál Brumbál, který se jako vždy potutelně usmíval pod vousy a měl výrazné jiskřičky v očích. Skoro by si člověk myslel, že našim vtípkům fandí. Ředitelka naší koleje měla jako vždy rty stažené do jedné úzké linky, což mě povzbudilo k rychlému odchodu. Před branou už takový rozruch nebyl. Možná to bylo tmou, která už nějakou dobu venku panoval, možná spíš tou zimou, již se všichni snažili vyhnout. Jak jsem mluvil o té tmě, nebylo to naprosto stoprocentní. Vysvítající měsíc i hvězdy se rozprostíraly po celé obloze a dělaly přírodní osvětlení všemu na našich pozemcích. V dáli svítila Hagridova chata, jako vždy z ní vycházel i tmavý dým, který naznačoval hořící krb uvnitř. No a posledním zdrojem světla byla menší lampa. Ta vyzařovala červenooranžovou záři, co mě lákala blíž. Pomalými kroky jsem došel až ke zdroji toho přitažlivého světla a posadil se vedle blondýnky okupující skleněnou nádobu.

„Víš, že jsi pěkná sketa. Nechalas nás tam s ním samotné. Co kdyby nám něco provedl," zasmál jsem se a položil ruku kolem dívčiných úzkých ramen.

„Promiň. Jen řekla jsem k tomu svoje a všechno další mi přišlo, že by bylo mezi vámi. Třeba jsem doufala, že se i udobříte. Nevím," vydechla a opřela si hlavu o mé rameno, zopakoval jsem její pohyb, ale já se zastavil u jejích vlasů.

„Mar, já ani nevím, jestli se vůbec někdy udobříme. Jsou to dva měsíce, takhle dlouho to nikdy netrvalo. Navíc, já si už ani nejsem jistý, zda se chci udobřit. Dneska James vypadal jako smyslů zbavený, jako někdo úplně jiný," při své přestávce jsem si přičichl k vlasům, které mne šimraly na obličeji, „Máš vlastně nějaké novinky od vašich?"

„Ne, dnes žádná sova nepřišla. Nevím, jestli mám být ráda, nebo se bát."

„Určitě se nic neděje, uvidíš," zašeptal jsem k ní, „tví rodiče stvořili tebe, takže jsou určitě alespoň z poloviny tak odvážní a silní. A tvůj bratr? Ten se to zase jistě naučil od své velké sestry," drknul jsem na ni a slyšel, jak se uchechtla asi ve stejnou chvíli jako já. Zvedla ke mně pohled a naše oči se setkaly. Celým mým tělem projel ten stejný pocit jako na Blackovském plese. Toužil jsem po jedné věci a to se setkat s jejími rty. Jen pro jednou, za ten dlouhý půlrok mne tato myšlenka přepadala tak často. Z nebe se najednou začala snášet vločka, která si našla cestu přímo na malý Marlenin nos. Čarodějka sedící přede mnou se zaculila a vstala. Podívala se směrem k obloze a radostně se začala smát. Roztáhla ruce a chytala na ně sněhové vločky. Dívala se na nebe tak šťastně, zaujalo mě to, tak jsem se zvedl a přešel k ní. Kousek před Marlene jsem se zastavil a změnil svou podobu na velkého, černého psa. Drknul jsem jí čumákem do nohy a hlavou se k ní přitulil. Poškrábala mne na hlavě.

„Tohle není fér, víš, že téhle tvé podobě nemůžu odolat," uchechtla se a spojila si ruce za mým krkem. Pomalu jsem změnil tvar svého těla opět do lidského. Zezadu na mých zádech bylo cítit, jak jí ruce sjely mírně dolů. Ještě aby ne, byla o dobrých 25 centimetrů nižší.

„Neříkej, že je něco lepšího než tato," mé rty se zkroutily do samolibého úšklebku a flirtovně pozvedl obočí. Oba jsme se hlasitě rozesmáli.

„Děkuju," šeptla zničehonic a já na ní zmateně zamrkal, „za to, co jsi řekl. Nevím, jestli bych dokázala zůstat tak v klidu, kdybys se mnou nebyl."