Dark life of Sirius Black

33 -Sídlo Pána Zla

Mé nohy najednou přistály na studené podlaze. Kolem mne toho moc nebylo, jen šedivé a černé zdi, dvě úzká protáhlá okna a několik obrazů podobných rodokmenu Blacků. Právě mi došlo, že klečím, když se mnou někdo hodil k zemi.

„Znám tě líp než si myslíš, sestřenko." Unikl ze mě smích při opírání se lokty o studenou kamennou podlahu.

„Hm...ne. To já znám lépe tebe. Musím uznat, že to, jak ses mne chytil, mě překvapilo. Ale my máme i plán B pro zvláštní případy. A ty jsi takový zvláštní případ, viď bratránku?" zeptala se s křivým úšklebkem na rtech. Až teď mi padl do oka chlapec, kvůli kterému jsem tu skončil. Klečel na kolenou a bílá ruka ho pevně držela za lem trička. On by to určitě nikdy nepřiznal -co o to já taky ne- ale z očí mu kapaly slzy. S hněvem v očích jsem promluvil na Bellatrix.

„Víš, že mám pořád hledáček a Brumbál mě bude hledat. Hlavně po tom, co jsi vzala dítě nevinným mudlům."

„A přesně proto miluju tuhle budovu. Nenajde ji nikdo, koho by tu její majitel nechtěl. Lokace tvého hlídáčku právě teď lítá po celé Anglii a ani Albus Brumbál nebude schopný ji najít." Vypověděla mi s velkou hrdostí a namířila na mne hůlku. Hned jsem zareagoval a v obraně vytáhl svou, i když bylo jisté, že mi tady bude k ničemu.

„No tak, nejsi tak hloupý, Siriusi. Určitě máš v sobě alespoň trochu z Blackovské krve. Teď vstávej a pojď se mnou. Pán Zla si tě žádal osobně," zasyčela mezi zuby. Samozřejmě, že se mi nikam nechtělo, ale dostal jsem nápad.

„Jestli s tebou mám jít, pusť ho. Nech mě ho poslat domů a já půjdu," slíbil jsem s odevzdaným hlasem. Bylo vidět, že Bella na chvíli zapřemýšlela, ale protřepala hlavou a zvedla chlapce na nohy.

„Ne! Teď půjde pěkně s námi, když uděláš vše, jak chceme, pustíme ho." Pokývla mi směrem, kterým jsem se měl vydat. Nezbývalo mi nic jiného, než jí věřit a vydat se za ní. Pořád mi v hlavě běhala kolečka na plné otáčky.

„Siriusi, Pánovi Zla se moc líbíš. Tvoje kuráž, šikovnost i inteligence ho ohromuje. Kdybys chtěl, můžeš být postaven hodně vysoko, měl bys cokoli a..." už nešlo poslouchat ty blbosti, co se jí řinuly z pusy, tak jsem jí skočil do řeči.

„Já se k němu nepřidám, je ti to jasné? Jsem tu jen kvůli tomu malýmu klukovi. Hned, co mi řeknete, co po mně chcete, odtud zmizím." Zvýšil jsem naštvaně hlas a opět rozesmál kudrnatou černovlásku.

„Ty se odsud nedostaneš jako živý bílý čaroděj. Buď se rozmyslíš a přidáš se k nám, nebo už tě nikdo z tvých blízkých neuvidí. Ne že by jich snad bylo moc, že?" ušklíbla se zlověstně a položila ruku na kliku od dveří, co vypadaly jako vytvořené ze sopečného skla. Rozsudek mého osudu se blížil. Za pár chvil se přede mnou měl objevit nejsilnější černokněžník, který žil. Po tvářích mi steklo pár kapek potu a čelo mi celé hořelo. Sevřel jsem pevně pěsti. Podíval se na rozklepaného bratra mé oblíbené, blonďaté čarodějky. Ach Marlene, kdybych tě tak nikdy nezatáhl do těhlech rodinných sraček.

„Co se teda teď stane?" pokusil jsem se o silný, hrubý hlas, ovšem přesto se mi nepovedlo zakrýt knedlík v krku.

„Všechno záleží jen na tobě. Víš, nejsem tak zlá. U Pána Zla máš dobrou pověst hlavně díky mně, jinak bys už dávno zaklepal bačkorama."

„Tvá ochota nezná mezí, ale myslím, žes to dělala zbytečně."

„Jen si počkáme. Schválně jak budeš mluvit za pár hodin." Takto skončila naše konverzace a Bellatrix položila ruku, kterou měla volnou, na kliku. Dveře se skřípavě otevřely. Za nimi se rozprostírala obrovská místnost zatemněná těžkými, černými závěsy. Zdejší majitel si asi nepotrpěl na denní světlo. Hořel zde krb zeleným ohněm a na stropě visel honosný, křišťálový lustr. Uprostřed tohoto pokoje se nacházel asi dva metry široký kovový stůl s osmi vysokými židlemi. U nohou šesti židlí byly položené ještě dvě lidské nohy. Nikdo se zpočátku nehýbal, poté se ale rozezněl slizký hlas, který musel snad každému zapichovat jehličky do kůže.