Dark life of Sirius Black

19 - Knihovna

„Kdo ti bude dělat tu esej, když je Remus tolik indisponován?" uslyšel jsem zezadu pokoje, zatímco jsem se připravoval na něco, co jsem myslel, že nikdy nenastane.

„Mám nápad. Jo a jestli půjdeš za Remem, řekl bys mu, že se zastavím zítra?" prošel jsem kolem něj a plácl mu po rameni. Odešel jsem ven a ve společence si lehnul na jedno z křesílek.

„Lily, říkám, že nevím, co se stalo."

„A já ti zase říkám, že jdu s tebou. Black se s tebou určitě v knihovně učit nebude. A teď už jde jen o to, jestli ti to poslal někdo jiný anebo jestli po tobě chce to, co po všech."

„Sakra, Lil," zaslechl jsem chichotání Mar. Bylo mi jasné, že si mě ani jedna nevšimla a napadlo mě, že bych se třeba mohl ještě dozvědět něco nového.

„Sakra, Marlene. Já tě tam nenechám odejít samotnou a tečka." Přišlo mi, že je pravý čas na to vylézt.

„Ale no tak, Evansová. Věř mi trošku," ušklíbl jsem se na rozhozenou zrzku přede mnou. Blondýnka se zatím jen zasmála. Když jsem se na ni podíval, v ruce měla štos knih, pergameny a brky. Pobaveně jsem si oddechl.

„Blacku?" vyblekotala Lily, „Víš, co? Využijeme toho, že už jsi tady." S výhružným pohledem a zdviženým prstem došla až ke mně.

„Hou, hou. Tenhle pohled se mi nelíbí," zděšeně jsem se podíval na Marlene, „pomoc." Modroočka se jen uchechtla a čekala, co bude dál.

„Tady ti nikdo nepomůže. A abych se dostala k tomu, k čemu chci. Jestli jí znovu něco uděláš, budeš mít problém se mnou Blacku. Jasný?" procedila mezi zuby. Stále si v očích udržovala ten nebezpečný oheň. Zvedl jsem ruce v obranném gestu.

„Ve vši počestnosti," olízl jsem si dva prsty a zvedl je na znak přísahy.

„Slibuješ?" zavrčela.

„Slibuju," odvětil jsem vyděšeně a v tu chvíli rudovláska pookřála. Z úst vytvořila sladký, nevinný úsměv. Trochu nechápavě jsem si musel pokroutit hlavou.

„Lily, myslím, že už je to dost. Siriusi, pojďme," chytila mě za rukáv Marlene. Odtáhla mě pryč z nebelvírské koleje. Teprve až když se za námi zavřel obraz, rozesmáli jsme se.

„Jak to s ní můžeš vydržet?" zeptal jsem se blondýnky s úšklebkem. Jen se na mě pousmála. Vyšli jsme směrem ke knihovně.

„Občas je to s ní dost těžké. Upřímně čím starší je, tím je děsivější," zasmála se nervózně, „ale myslím, že mi rozumíš v tom, že nikdy nenajdu někoho takového znovu. Asi jako ty, James a Remus." Mluvila velmi rozklepaně, přišlo mi jakoby se styděla.

„To zase prr, nemůžeš srovnávat Evansku s těma dvěma, co mam na pokoji. Remus je neskutečný pedant a James, cítila jsi někdy famfrpálového chytače po tréninku?" uchechtl jsem se a zahrál znechucený obličej. Neunikl mi ani Marlenin tentokrát mnohem uvolněnější úsměv. Všiml jsem si lesku na jejích rtech, který nikdy nenosila. To mě upoutalo, proto jsem začal zkoumat každičkou část jejího obličeje. Měla zlaté stíny a hustou řasenku.

„Pro koho ses takhle vyfikla? Pro Pinceovou asi ne, co? Ještě abych se před tebou nemusel chránit spíše já," dělal jsem si srandu, ovšem neušlo mi, jak Mar sklonila svou hlavu k zemi. Pak ji se sebevědomějším pohledem zvedla a prstem se dotknula mé hrudi. Znejistěl jsem trochu.

„Máš pravdu, Blacku," zašveholila, i když mé příjmení to celé trochu pokazilo, „chceš vědět, proč jsem souhlasila?" Mluvila velmi tichým a svůdným tónem. A zatímco mluvila, mě stále dostávala blíž a blíž ke zdi za námi.