Dark life of Sirius Black

18 - Psaní

„Už můžete odejít, kluci. Za chvíli přijdou, tak ať je nepotkáte," vyháněl nás pryč Remus. Kývnul jsem na něj s povzbudivým úsměvem a odešel pryč tajnou chodbou.

„Hned za tebou přijdeme na ošetřovnu," řekl mu James a vykročil mým směrem. Hodnou chvíli panovalo mezi námi hrobové ticho. Skoro jsme mezi sebou až slýchali naše dechy.

„Nechápu, že jsi nepřišel," rozseknul jsem to tiché napětí mezi námi zklamaným hlasem. Už ve mně ani nebylo to rozčilení nad Jamesem, teď už jen čiré zklamání.

„Čistil jsem si hlavu," nechal znít do neznáma. Zastavil jsem svůj krok a otočil se k němu. Měl ten svůj rádoby nevinný pohled, který vždy vytahoval na profesory, co se nám chystali udat trest.

„Tvůj nejlepší kamarád trpěl a ty sis čistil hlavu?" zvýšil jsem na něj snad i nechtíc hlas.

„B-byl jsi u něj ty," vykoktal a tvářil se ublíženě.

„Moc dobře víš, že nejde o to, jestli jsem tam byl nebo ne. Nechápu, jak jsi ho tam mohl nechat. Co kdybych si třeba chtěl taky pročistit hlavu," opět jsem na něj křičel. James se vzpřímil a napnul svoje svaly. Přiblížil se ke mně až stál asi tak pět centimetrů přede mnou. Byl vyšší než já takže jsem musel zvednout pohled nahoru.

„Hledal jsem vás celou noc, jasný?! Ani za Merlina jsem vás nemohl najít a až teď ráno se mi to povedlo," promluvil velmi klidným hlasem. Odstoupil jsem od něj, protože má nevýhodná výška mi nebyla příjemná. V jeho očích se mi tentokrát povedlo zahlédnout opravdu upřímnou lítost. Jen jsem mírně pokývl hlavou a znovu se otočil k cestě. Po celou tu dobu chůze k hradu mi unikalo jedno zívnutí za druhým a čím dál jsme byli, tím víc se mi chtělo usnout za chůze. Jakmile jsme byli u velké brány, slunce už viselo vysoko a celkem pálilo. Ne tak jako v srpnu, ale stejně bylo poznat, že už bude pozdní ráno. Unaveně mě nohy donesly až do postele u nás v pokoji. A až do té doby jsme ani jeden nepromluvil.

„Je mi to líto," zaslechl jsem při padnutí do měkkých peřin. Koukl jsem na svého brýlatého kamaráda. Měl sundané brýle a jeho oči v sobě měly tak smutné jiskry. S námahou jsem se zvedl a došel až k němu. V obličeji jsem se snažil udržovat naštvaný výraz. Stál přímo naproti mému kamennému pohledu.

„Fajn jestli o to nestojíš, taky se omlouvat nemusím," odsekl. Udělal jsem poslední věc, která mě napadla.

„Ebublio," vyšlo mi z úst a z hůlky v mé ruce začaly vypadávat bublinky. Vyprskl jsem smíchy a James také. Plácnul mě přes rameno.

„Ty šmejde, víš, jak jsem se tě bál?" rozchechtal se, „Já vím, že jsem totální idiot. Včera mi ale vážně dalo hodně práce vás najít." James se mi omlouval ještě hodnou chvilku a pak jsme si každý zalezl do postele a snažili se dospat noc.

„Kluci?" dolehl ke mně jakýsi jemný hlásek doprovázený klepáním odněkud z dálky. Zavrtal jsem se pořádně pod deku.

„Fajn, jdu dovnitř a jestli jste nahý tak vás oba zabiju," došla ke mně další věta, tentokrát s naštvaným tónem. S myšlenkou, že se mi jen něco zdá, jsem ovšem pořádně zabořil hlavu do polštáře. Pak však přišlo něco, co mne utvrdilo v tom, že sen to určitě není.

„Vy ještě spíte? No tak to teda ne," zasmál se ten dívčí hlas, „rictusempra!" Vyřkla kouzlo, co mě donutilo se okamžitě probrat. Začal jsem se nekontrolovatelně smát díky neviditelným rukou, které mě lechtaly. Působilo to na mě tak dobře, že mě kouzlo úplně shodilo z postele. Proto jsem se jen různě zmítal na zemi.