Myslím, že každý z nás chtěl vždycky znát příběh střeštěného a vždyrozcuchaného Jamese, tichého avšak velmi chytrého Remuse, dokonalého Cassanovi s těžkou minulostí Siriuse, nepolevující a nadané Lily a zlomeného Severuse. Ke všem jsem si dovolila p...
Po tom, co jsme vešli mezi vysoké tmavé stromy, začal jsem prohledávat zem a po chvilce nesmírně ohlušujícího ticha jsem musel promluvit.
„Marlene, co tady vlastně děláš?" zeptal jsem se trochu tiše, tak nějak jsem doufal, že to nebylo kvůli nám, kvůli mě.
„Už nejsem McKinnonová?" uchechtla se a na tváři se jí na chvíli rozlil moc pěkný úsměv, pak ale zmizel, „No, myslím, že to víš. Ale jestli to chceš opravdu vědět, po tom mém extempore s Bellatrix, si šli samozřejmě stěžovat a tak jsem tu skončila."
„To nemyslíš vážně!" zvýšil jsem hlas a chtěl pokračovat, ale Marlene v tu chvíli řekla něco, co mě zasáhlo.
„Hnusná mudlovská šmejdka jako jsem já, si přece nesmí nikdy nic takového dovolit k žádnému kouzelníkovi. Natož k čistokrevné Blackové," Marlene zněla naprosto klidně. A to, co mě zasáhlo, byl právě ten klid.
„Marlene," oslovil jsem ji a stáhl ji k sobě tak, že stála přímo naproti mně. Skousla čelist a polkla. Nějakým způsobem tohle dělala každá holka, ale jen u ní to mělo to kouzlo.
„Promiň. Nemyslela jsem to zle. Vím, že zrovna ty nejsi ten pravý Black," přerušila mě ještě dřív, než jsem měl šanci začít mluvit. Zmateně zamrkal. Vážně se mi právě ještě omluvila za to, že urazila jméno mojí rodiny? Nebo spíš že spolu s mou rodinou urazila mne.
„Já jsem nechtěl mluvit o sobě. Marlene, ty už se takhle nesmíš nikdy nazvat, ano? Už nikdy se ani neopovažuj říct to hnusný slovo, který mě obklopuje snad od narození. Nic jako mudlovský šmejd není. To že je někdo z čistokrevné rodiny neznamená, že bude génius. Podívej se na tebe a Evansku. Nerad to přiznávám, ale neexistuje asi nic co by nezvládla jako nejlepší ze všech. A ty? Viděla jsi, jak jsi dneska uzemnila Bellu?" zasmál jsem se a moc mě potěšilo, když mi smích oplatila.
„Víš co, Siriusi Blacku? Měl bys tuhle svojí stránku ukazovat častěji," mrkla na mě a drkla mi do ramene. Zašklebil jsem se na ni.
„Tím chceš říct co? Jsem takový pořád," řekl jsem sebejistě a pohodil hlavou výš. Zakroutila hlavou a uchechtla se.
„Ne. Ty jsi pořád takovýhle. Ukazuješ světu svou sebevědomou, neprůlomnou tvářičku, která neprojevuje moc citů. Co od tebe každý vidí je chtíč, radost, chtíč, občas nějaký ten vztek a pak zase chtíč," zasmála se a já jen nechápavě koukal na ni. Po chvíli jsem se ale probral a pousmál se.
„Hele, nezapomněla jsi zmínit ještě mou touhu?" mrkl jsem na ni a ona zase jen pokroutila hlavou.
„Vidíš, je to tu znovu. Byl jsi překvapený, ale radši se převedeš do zóny, kde jsi si jistější. To je tvůj neskonalý smysl pro humor." Chtěl jsem něco namítnout. Jako třeba že ona dělá úplně to samé, ale nechal jsem to radši být, protože jsem slyšel zašustění listů.
„Takže, jak to-" nedořekla Marlene, protože jsem k ní přiskočil a dlaní jí zakryl ústa. Ukazováčkem druhé ruky jsem naznačil, aby byla tiše. Kývla, že rozumí a já jí ruku z úst sundal. Nikam jsem se ale neodhodlal odejít. Byla to zajímavá chvilka. Dívala se na mě s takovým pohledem, který jsem ještě nikdy neviděl. Těchto pár minut ale muselo skončit, po dalším šustnutí si totiž všimla už i ona. Oba jsme se otočili a pomalu přešli ke křoví.
„Vidím stříbrnou šupinku. Je tam. Ale hlavně ji nesmíš-" nečekal jsem na to až domluví a prostě se vyřítil do roští, kam jsem skočil. A tak, dámy a pánové, skončil osudný den Siriuse Blacka. Jediné, co jsem si pamatoval, byl pád na zem, zapískání, štiplavý pach a puf. Vůbec nic.
Marlene
„Vyděsit," nestihla jsem doříct před jeho skokem do neznámého keříku.
„Siriusi!!" zavolala jsem, ale bylo mi naprosto jasné, že ho to nezastaví od pádu a stříbrnatce to určitě nerozmluví její obranné gesto. Rychle jsem si přetáhla šálu přes pusu a nos, abych se nenadýchala jejího "obranného systému". Stříbrnatka šedivá, jeden z nejvíce ohrožených druhů, dnes přebývá jen na velmi málo místech. Mezi ně patří třeba i Zapovězený les u Bradavické školy čar a kouzel. Kvůli jejich ohroženosti si vytvořili zvláštní ochranný systém. Když se dostane do úzkých, vysílá nepříjemný pach, který je ze začátku velmi neškodný, ovšem po delším nadýchání může člověk cítit bolest hlavy. V horších případech i upadá postižený do mdlob. Při pozdním zachycená je i životu nebezpečná. Opakovala jsem si v duchu článek z knihy, kterou si nedávno půjčila Lily a já do ní nepatrně nakukovala. Vytáhla jsem si z kapsy u kabátu hůlku a švihla s ní směrem k malému blyštivému zvířátku, které se, jak se zdálo, domnívalo, že je v bezpečí po zneškodnění chlapce, co na něj zaútočil.
„Imobilus," vyslala jsem k němu kletbu a ono na místě zamrzlo. Dalším kouzlem jsem kolem něj vytvořila bariéru, která by se mohla zdát jako velký igelitový pytel, a nechala ho levitovat. V další chvíli jsem vyslala patrona se zprávou pro Hagrida. Ano spousta lidí v šestém ročníku, ba ani v sedmém nedokázala vytvořit skoro štít, ale mě učil ten nejlepší. Patrona následoval vznášející se tvor pod kouzelnou záclonou.
„To bude dobré," šeptla jsem jen tak do prázdna černovlasému chlapci. Odtrhnout se od země jsem nechala i jeho a utíkala jsem s ním až do hradu. Před ošetřovnou jsem skoro padla vyčerpáním a Sirius doslova padl na zem, protože ho moje síla už neudržela ve vzduchu. Na chvíli jsem se posadila a vydýchala se. Když jsem nabrala sílu, zvedla jsem se zpět na nohy a zaklepala na dveře ošetřovny.
„Komu se co stalo takhle pozdě?" říkala starší dáma zároveň rozzlobeně a starostlivě, mezitím se setkala s mým vyčerpaným obličejem.
„Slečno McKinnonová, je vám zle? Co se vám stalo?"
„Ne, madam Pomfreyová, mně nic není, to on," ukázala jsem na chlapce, který bezvládně ležel na zemi.
„Oh můj bože, co se panu Blackovi stalo? Jak dlouho už takhle je? Víte proč je v takovém stavu," mumlala ke mně po tom, co jsme zamířily na pokoj ošetřovny i se Siriusovým tělem, které se tentokrát vznášelo na lehátku.
„My jsme byli na školním trestu, měli jsme chytit stříbrnatku šedivou a Sirius, chci říct, pan Black se do toho pustila ž moc. Stříbrnatka se ho lekla a začala se bránit."
„Dobrá, slečno, děkuji." Madam Pomfreyová se otočila k tělu Siriuse, co tak bezvládně leželo na lehátku. Začala jsem si uvědomovat jak moc se kolem mě začíná všechno svírat. Poprvé jsem si uvědomila, co všechno by se mu mohlo stát. A taky jsem si všimla svého vyčerpání, které už přerůstalo v něco jiného. Snažila jsem se dýchat.
„Slečno!?"
„Hálo!? Slyšíte mne?" rozuměla jsem slovům, ale nedokázala jsem si uvědomit co znamenají. Vtom se pode mnou propadla zem a já už viděla jen a jen černo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak a je tu druhá půlka ♥ :) zase mi můžete napsat jestli se vám líbila nebo ne ☺ budu moc ráda za odezvu :3
Jinak co si myslíte o Marlene? Kde se naučila patronovo zaklínadlo? Proč se zná s Hagridem? A co Sirius? :)
