Myslím, že každý z nás chtěl vždycky znát příběh střeštěného a vždyrozcuchaného Jamese, tichého avšak velmi chytrého Remuse, dokonalého Cassanovi s těžkou minulostí Siriuse, nepolevující a nadané Lily a zlomeného Severuse. Ke všem jsem si dovolila p...
Už uběhly skoro dva měsíce od naší velké roztržky s Jamesem. Stále se nám nepovedlo prohodit s ním jediné slovo. Remusovi to stále hodně ubližovalo a často jsem ho pozoroval budit se společně se zlými sny. Já mu to nikdy neřekl, ale ty provázely i mne. Většinou šlo jen o opakování naší hádky, ale často přicházely i můry jiného typu. Třeba jako dnešní noc. Byl jsem na temné louce, stál nad mrtvými těly. V dáli hořel oheň, nebylo jasné kde, jediné, co jsem viděl, bylo žluté světlo a praskání dřeva. Přede mnou se najednou zjevila osoba, přibližovala se a přibližovala. Asi dva metry přede mnou se temná silueta rozdvojila. Jakmile byli obě osoby přímo u mě, vzbudil jsem se. A tak se stalo, že uprostřed noci sedím na své posteli, koukám do zdi a snažím se si uvědomit, koho jsem to viděl. Nakonec se mi zdálo, že bych klidně mohl za tu chvilku začít bláznit. Proto jsem ze sebe odhrnul peřinu a vylezl z postele. Na chvíli mi přejel mráz po zádech, hlavně protože jsem byl zvyklý spát jen v teplácích. V pokoji bylo ticho, skoro mučivé, a jediné, co ho alespoň trochu zmírňovalo, byl pravidelný dech mého vlkodlačího přítele. Bohužel jen jeho oddechy byly slyšet, druhý obyvatel tohoto pokoje nejspíše opět přespával jinde. Potichu jsem vyšel ven z pokoje, abych Rema nevzbudil, a vydal se k hořícímu krbu ve Společenské místnosti. Společenka byla jako vždy v noci osvícena ohněm, což zvýrazňovalo její červené tapety na stěnách. Ponořený v myšlenkách na tu postavu ze snu jsem se automaticky vydal ke dlouhé pohovce.
„Au!" probral mě něčí hlas, když jsem se posadil. Okamžitě jsem se zase zvedl a otočil se čelem ke gauči.
„Panebože, promiň, já nechtěl, jen," vážně hodně jsem se snažil nesmát, ale ta situace mi to prostě nedovolila.
„Super, takže ty si na mě sedneš a pak se tomu začneš smát? Ha ha," hudrovala blondýnka, zatímco se zvedala z její pohodlné odpočívací polohy.
„No tak, nezlob se, vždyť víš, že to nebylo schválně," udělal jsem na ni psí oči a rychlým trhnutím si ji přitáhl do náruče.
„Jestli si myslíš, že ti tohle pomůže, tak," mírně se zachvěla, když mi má ruka sjela po jejích zádech dolů a zase nahoru, můj stisk se zesílil a teprve potom pokračovala, „máš pravdu."
„Vidíš, že to šlo," ušklíbl jsem se na ni a pustil ji. Na tváři měla lehounký náznak úsměvu, ale stejně jsem pod ním něco zahlédl. Možná to byla bolest, strach nebo něco jiného, ale rušilo to její zjev. A ještě ke všemu nejspíš i její spaní, protože proč by tu byla? Plácl jsem sebou na červenou, měkkou pohovku a stáhl Marlene k sobě. Tiše zapískla, a když dopadla, namáčkla se ke mně. Chvíli bylo ticho, oba jsme jen tiše leželi a přemýšleli. Pak mi zničehonic začaly na holé rameno padat kapičky vody. Rychle jsem se otočil k jejich původkyni.
„Hej, Mar, to je dobré. Šššš. Co se děje?" má ruka si našla její a pevně ji sevřela. Nebylo zvykem vidět Marlene v slzách. Nikdy nebrečela. Schovávala se, tiše trpěla anebo se schovávala za dobře vytvořené masky, ale toto? Nikdy. Rukávem svého až moc velkého svetru si setřela slzy a koukla na mě.
„Jen slabá chvilka, jsem v pohodě," falešně se na mě usmála stále se slzami v očích.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
