Dark life of Sirius Black

28 - Voldemortovy (Ne)přívrženci

„Počkej! Jak to jako myslíš, že Voldemortovi?" sykla Marlene, jakmile Bellatrix zašla za velkou bránu školy. Dal jsem si ukazováček před rty a naznačil jí, aby byla tišeji.

„Pojď, jestli chceš slyšet všechny podrobnosti, vezmeme to jinam. Tady by nás mohl někdo slyšet." Natáhl jsem se k blondýnce a zmačkl její ruku v té své. Kvůli tomu, že se začalo smrákat, pokoušeli jsme se o to být co nejopatrnější. Evidentně se nás chytlo štěstí, protože na chodbě se nikdo nepotloukal. Ani prefektská obhlídka, Filch a dokonce ani paní Norrisová nás nikde nenačapali. Jakoby všichni přáli mému rozhodnutí konečně se někomu svěřit s mým poměrně tučným tajemstvím. Mar jsem dotáhl až do sedmého patra a zamířil na jedno z mých nejoblíbenějších míst na hradě. Před námi začalo ze zdi vyrůstat přímo umělecké dílo. Krásně zdobené vysoké dveře se před námi otevřely a my do nich vklouzli. Uvnitř místnosti se nacházel velký červený, semišový gauč a před ním konferenční stolek s mísou karamelových sušenek, konvice horkého, malinového čaje se dvěma hrníčky. Přesně jak to mám rád.

„Siriusi Blacku, víš, že sladkostmi si mě nezískáš, že ano?" zahudrovala s ironickým tónem.

„Vím, ty jsou pro mne," mrkl jsem na ni pravým okem a pousmál se. Svalil jsem se na červenou pohovku. Marlene zopakovala můj čin a vzala místo hned vedle mne. Zvedla levé koleno, takže její poloha vypadala jako poloviční turecký sed. Vždycky mi tenhle její styl sezení přišel nepohodlný.

„Řekneš mi tedy konečně, jak se stalo, že máš neviditelný plášť, který ani není tvůj donést, Jemu?" zdůraznila poslední slovo. Člověk by řekl, že bude naštvaná, ovšem to, co se v jejím obličeji značilo, byla lítost a soucit.

„Dobře, ale, Mar, musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Vůbec nikomu, ani Lily a Snapeovi, ani rodině, dokonce ani Removi, ten už má takhle dost vlastních problémů. Nechci do toho namočit nikoho navíc, už jen to, že budeš vědět něco ty. Můžeš se dostat do velkých potíží..."

„Siriusi, neoddaluj to. Stejně to z tebe vypáčím. Já vím, co riskuju." Mar si nalila voňavý čaj ze zdobené, porcelánové konvičky. Malou lžičkou v ní zakroužila a přivoněla si k červené tekutině.

„Začalo to, už když jsem byl ve třetím ročníku. Rodiče si usmyslili, že si ze mne vychovají malého smrtijeda hned, jak začnu zvládat složitější kouzla. Samozřejmě, že jsem jim to hned hodil na hlavu, ale od té doby se všechno začalo stupňovat. Nedali s tím pokoj jediný den, což nebyl jediný důvod nebýt doma. Ve čtvrtém ročníku se k nim přidala i má úžasná sestřenka, však ji znáš. Bella do mě také hučela víceméně nonstop, jenže tu neodrazovaly ani školní dny. Vlastně i díky tomu jsme se tolik vzdálili, ne že bychom předtím byli nejlepší přátelé, ale toto nás rozdělilo na míle. Bella se tak stala jednou z nejmladších smrtijedek vůbec. Čím dál tím víc si získávala důvěru těch nejvyšších. Získávala nové členy, mezi které patří i Malfoy a Lestrange. A snad ani nechci myslet na to, že by ublížila nějakému mudlovy či nečistokrevnému kouzelníkovi. První den tohoto roku za mnou přišla. Její promluvy nabíraly ještě větší fanatičnosti než dříve. Pořád mumlala něco o tom, že Pán Zla je získá všechny, skoro to ani nedávalo smysl. Potom řekla, že já jsem její první krok k bezmezné důvěře. Když se konečně vyjádřila, požádala mě o Jamesův plášť. Tedy spíš mi rozkázala ho získat." Na chvíli jsem se odmlčel a ukousl si z jedné karamelové sušenky.

„Jak je to vůbec možné? Vždyť tohle by se v Bradavicích dít nemělo?" blondýnka si položila dlaň na pravou tvář. Bylo vidět, jak uštěpačně se snaží na něco přijít.