Vzpomínky /Teen Wolf FF/

5. Lakrosový zápas

Po cestě na vrakoviště ji Stiles pověděl celý příběh. O tom, že Liam a Hayden našli v lese prázdné auto, na jehož zadním sedadle se krčil malý hošík, který se jmenoval Alex. O tom, že Scott vklouzl do jeho vzpomínek a našel tam schovanou i tu, která mu ukázala přepadení auta, které provedli dva maskovaní muži s pistolí.

Když dojeli na vrakoviště Scottova podivná smečka a jejich přátelé, které si za všechny ty roky vytvořili, již byli na místě.

„Nemyslím si, že jsou mrtví," zamumlala Lydie, která právě vystoupila z auta.

„Ale kdyby byli živí, cítila bych je v tom lese," odpověděla rázně Malia. Malia strávila většinu svého života uvězněná v těle kojota, a spousta běžných lidských věcí ji stále dělalo problémy. Na druhou stranu ale ovládala všechny vlkodlačí (nebo spíše kojodlačí) smysly lépe, než kdokoliv jiný ze smečky.

Stiles nechal Jessie stát u džípu a sám se posadil za volant cizího auta. Jessie se pomalu rozešla k Lydii a k Malii. „Děkuji vám a musím se za něj omluvit. Už ani nevím pokolikáté vás tahá uprostřed noci z postele v naději, že tentokrát to už doopravdy vyjde."

„To je v pořádku," Lydie se zeširoka usmála. „Ale teď bych chtěla tak týden pauzu, ano? Ať si najde jinou banshee." Jessie se zeširoka usmála a poplácala svoji kamarádku po rameni.

Měli mezi sebou podivný a napnutý vztah. Muselo se přihodit spoustu škaredých věcí, aby si k sobě ty dvě našly cestu. Ale teď měly mezi sebou pevné pouto, o kterém jen málo kdo pochyboval.

„Tak dobrou!" Houkla Lydie směrem ke Scottovi i Stilesovi, ale ten byl na tolik zabraný do vlastních myšlenek, že jen stěží postřehl, že na něj někdo promluvil.

Jessie se postavila vedle svého bratra hlasitě si povzdechla.

„Už mi s tím leze na nervy," ulevila si konečně.

„Neměla jsi jezdit."

„Cožpak ho jde odpálkovat?" Zvedla pohled a Scott musela pobaveně zavrtět hlavou. „Nejde," přiznal po chvilce. „Ale myslím, že bys ho mohla vytáhnout z toho auta, abychom mohli jet domů."

Jessie jen přikývla a udělala několik rychlých kroků. Opřela se o rozbité sklo na straně řidiče. „Stilesi."

„Jessie, já to vím, ano? Něco se tady stalo..."

„Ano, něco se stalo. Přepadení. Se zbraní. A pokud vím, tak to je práce tvého otce, ne tvoje."

Oběma rukama pevně svíral volant, ale nakonec unaveně sklopil pohled.

„Stilesi, každý týden nás všechny v noci vzbudíš a myslíš si, že jsi něco našel. Jenže to nikdy nic není, ano? Už tři měsíce se nic nestalo. A to je v pořádku, Stilesi. Nemusíme být každý týden v ohrožení života."

„Ale..."

„Žádné ale," utnula ho zprudka, „sedíš tu v noci na vrakovišti a koukáš na rozbité sklo."

„Něco je s ním špatně."

„Je rozbité," pronesla s úsměvem na rtech. Prostrčila ruku skrz prázdný prostor, kde dříve bývalo okno, a lehce stiskla Stilesovo rameno. Věnoval ji jen krátký pohled a pak znovu věnoval svoji pozornost roztříštěnému sklu před sebou.

„A nebyla to žádná magická kulka, ano? Byla to obyčejná kulka, která rozbila obyčejné sklo. Podobně jako tamhle," Jessie to nevzdávala a hlavou pokynula na auto, které mělo pavouka přes celé přední sklo, „nebo tamhle to." Znovu naznačila pohybem hlavy, které auto má na mysli. Jenže podobně, jako první auto mělo i tohle po výstřelu jen pavouka, táhnoucího se přes celé přední sklo. „Nebo tamhle to..." Hlas ji lehce klesl a pohledem se vrátila zpět na Stilese.