Scott a Jessie McCallovi stojí před nejtěžším úkolem jejich života, na který jsem vůbec poprvé sami. V jejich životě jim najednou začne někdo chybět - někdo, kdo pro ně znamenal úplně všechno. A oni si teď nedokáží vzpomenout ani na jeho jméno...
Je...
Rozhlíželi se kolem sebe, ale ani jeden z nich pořádně nevěděl, co vlastně hledají. Jessie odevzdaně kráčela několik kroků za nimi s hlavou sklopenou k zemi. V posledních hodinách ztratila i poslední zbytky naděje a měla pocit, že už nic nemá smysl. Celý nápad ji navíc připadal nesmyslný a nespatřovala v něm to pověstné světlo na konci tunelu, které by v ní znovu zažehlo jiskru naděje.
„Doufám, že to není tam nahoře," zamumlala Lydie, která najednou zastavila před ní. Hlavu měla zakloněnou a pohled upřený do koruny stromů.
„Rozdělíme se?" navrhl Scott a všichni kromě Jessie souhlasili. Zdálo se, že jsou opravdu blízko.
Po několika minutách znovu slyšela Scottův hlas. Stála jen kousek od něj, a tak ji stačilo udělat jen několik kroků, aby se ocitla vedle jeho boku. Scott ale počkal ještě na Malií s Lydií a pak prstem ukázal na vstup do podzemních tunelů, který v lese vypadal nepatřičně.
„Co když ta trhlina není nad zemí, ale pod zemí?"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Scott donesl drápy k Deatonovi, protože nikdo z nich nedokázal určit, co to bylo za stvoření, které ho včerejší noc napadlo. Vypadal jako vlkodlak, ale jeho drápy byly extrémně velké. Ten tvor navíc tvrdil, že díky nim dokáže vstřebat Scottovu sílu. Ale to nebylo možné – jeho sílu pravého alfy by dokázal vstřebat jen někdo jako Liam – beta, kterou stvořil sám Scott.
Deaton strávil nad drápy několik dlouhých hodin, ale i přesto jim neuměl odpovědět.
Pronesl ale větu, která všechny vyděsila ještě víc.
Podle něj se změnila pravidla nadpřirozeného světa. Pravidla, která byla několik stovek let stará a neměnná.
---
„... až na stanici vlétnou létající opice, budeš mít moji plnou pozornost. Teď běž prostě do školy!"
Jessie slyšela šerifův hlas, ale nebyla si jistá, o čem společně se svým synem diskutují. Jako téměř každé ráno se vypravila ke Stilinským, aby ji Stiles mohl odvézt do školy. Naučila se také ráno připravit kávu, kterou pak vložila šerifovi do ruky společně s malou svačinou.
Dnes se ale sotva minuli ve dveřích, přesto však šerif vděčně poděkoval a teprve potom nastoupil do služebního auta.
Jessie vklouzla do domu a nechápavě pozvedla obočí. Stiles však vztekle popadl batoh a bez dalších slov vyšel z domu. Jessie ho následovala, protože stejně neměla jinou možnost.
„Co se děje?" zeptala se, až auto nastartovalo a oni se pomalu rozjeli.
„Táta mi nevěří."
„V čem?"
Na chvíli se odmlčel a nervózně poklepal prsty na volant. Pak tiše vydechl jedno slovo, jako kdyby tím dokázal odpovědět na všechny další dotazy.
