Scott a Jessie McCallovi stojí před nejtěžším úkolem jejich života, na který jsem vůbec poprvé sami. V jejich životě jim najednou začne někdo chybět - někdo, kdo pro ně znamenal úplně všechno. A oni si teď nedokáží vzpomenout ani na jeho jméno...
Je...
Jessie zůstala stát a počkala, dokud šerif nevstoupil do opuštěného pokoje.
I pak ale zůstala chvíli na prahu dveří, neschopná dalšího pohybu. Musela se kousnout do rtu, aby se nerozbrečela.
Bylo to tady.
Celou tu dobu to tady bylo.
Přímo před ní.
S hlasitým výdechem se konečně odhodlala a vstoupila do prázdného pokoje. Okna byla zatlučená a pouštěla dovnitř jen minimum slunečního světla. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, protože...
Pokoj byl prázdný.
Úplně prázdný.
„Jessie?" oslovil ji šerif opatrně a přistoupil k ní. Musel ji letmo stisknout rameno, aby se myšlenkami vrátila zpět k němu. Zavrtěla hlavou, aby dostala z hlavy myšlenky, které tam neměly co dělat. Pak teprve zvedla pohled a zadívala se na šerifa.
„Ten pokoj tady byl celou dobu, Jessie. Celou dobu."
Přikývla.
„Je dokonce zaznamenán v plánech domu. Ty..." naprázdno polkl, než znovu vyslovil svoji myšlenku. „Ty jsi to věděla, že jo? Celou tu dobu jsi to věděla..."
„Celou dobu ne."
„Jak...?"
Šerif měl na jazyku tolik otázek. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a snažil se najít slova, kterými by popsal své pocity. Nedokázal tomu uvěřit. Nedokázal to pochopit. Ten pokoj tady byl skoro dvacet let a on si ho nikdy nevšiml. Našel ho dokonce v plánech domu, musel o tom pokoji vědět, když s Claudií ten dům kupovali. Musel to vědět.
A přesto...
Přesto měl pocit, že v něm stojí poprvé v životě.
Upíral svůj zrak na Jessie a věděl, že ona je jediná, kdo mu dokáže odpovědět.
Že je jediná, která dokáže utišit ten milion vyčítavých hlasů v jeho hlavě.
Jak...
Jak na něj mohl zapomenout?
Jak mohl zapomenout na vlastní syna?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Takže můj bratr..."
„Jo..."
Jessie zapadla hlouběji do svého sedadle spolujezdce a založila si ruce na hrudi. Přitom nevěřícně zavrtěla hlavou, jako kdyby stále odmítla uvěřit Stilesovým slovům.
„Jak vůbec můžeš někoho omylem kousnout?"
„Zeptej se svého bratra," zamumlal ji Stiles v odpověď, zatímco zaparkoval svůj džíp před domem McCallových. Oba dva pak téměř zároveň vtrhli do domu, kde je už čekal Scott. Nervózně přešlápl na místě a pak sklopil zrak.
