Scott a Jessie McCallovi stojí před nejtěžším úkolem jejich života, na který jsem vůbec poprvé sami. V jejich životě jim najednou začne někdo chybět - někdo, kdo pro ně znamenal úplně všechno. A oni si teď nedokáží vzpomenout ani na jeho jméno...
Je...
Někde hluboko uvnitř její racionální já vědělo, že se pořád nachází v tajném úkrytu lovce vlkodlaků. Ale její iracionální já – to, které přebralo kontrolu nad její myslí, o tom nebylo přesvědčeno. Místo toho ji podstrčilo obraz obývacího pokoje uvnitř jejich domu. Před sebou měla televizi, na které se promítal film jejího života.
„Stiles," zašeptala potichu. Snažila se ho v těch vzpomínkách najít. Ale jednotlivé obrazy se měnily moc rychle a ona je nestíhala všechny vnímat. Snažila se převzít kontrolu nad vysíláním, ale všechny její snahy byly marné.
Všechny ty dlouho potlačované vzpomínky se draly na povrch v jeden okamžik. V hlavě ji křičelo nad tisíc hlasů. Překřičovaly se, řvaly na sebe, vzájemně se mezi sebou dohadovaly...
Jessie se musela chytnout za hlavu, protože měla pocit, že pod tíhou všech těch hlasů a vzpomínek jí exploduje hlava.
„Jsi v pořádku, Jessie?" Z velké dálky k ní dolehl Scottův hlas, ale ona měla strach mu odpovědět. Bála se, že když otevře ústa, všechny ty hlasy opustí její hlavu a ona už je nikdy neuslyší.
„Každá minuta mého života je naplněna tebou, ano? Od té chvíle, co jsi mi zlomila nos. Od té doby se naše životy prolínají. Není možné, aby sis nevzpomněla na nic z toho."
Jeho hlas ji rezonoval v hlavě. Překřičel všechny ostatní a ona si najednou vzpomněla na ten okamžik v autě. Na ten poslední společný okamžik, těsně před tím, než zmizel z jejího života.
Usilovně stiskla víčka a přestala se snažit hledat smysl a pořádek ve všech těch hlasech.
Nechala se unášet svými vzpomínkami a v každé z nich hledala Stilese.
Jeho obraz se pomalu skládal dohromady.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
S narůstajícím počtem mrtvých ve městě narůstala i všudy přítomná panika. Šerif musel vydat některé opatření, mezi které patřil zákaz nočního vycházení ale také přítomnost ozbrojených strážníků na školních chodbách.
Jessie se necítila bezpečně. Ve škole se neustále ohlížela kolem sebe v očekávání příchodu katastrofy, která mohla přijít kdykoliv a odkudkoliv. Neustále se držela vedle Stilese a Scotta s Kirou. Sháněla je dohromady jako ovčácký pes, který dává pozor na své ovečky. Díky jejich blízkosti měla lepší pocit bezpečí, ale zároveň stále naivně doufala, že pokud jsou u sebe, dokáže je všechny ochránit.
Kira přišla o svůj meč, protože podle její matky, ale také podle otce, to byla právě její katana, která probouzela lišku uvnitř jejího těla. Bez něj byla jen obyčejnou středoškolačkou, která tak trochu (a jen někdy) dokázala ovládnout elektrický proud.
---
„Vážně nechceš jít se mnou?" zeptal se ji Stiles po škole, když oba stáli na školním parkovišti. Drželi se za ruce jako malé děti a přešlapovali před jeho džípem. A zatímco ona se znovu chystala za Argentem, on chtěl navštívit Lydií v Eichen House. Jedna část jejího já křičela po tom, aby mohla jít s ním. Cítila to jako zradu na své nejlepší kamarádce a taky jako zradu na něm, když mu (a i sama sobě) několikrát slíbila, že ho do té budovy už nikdy nenechá vstoupit samotného. Jenže její racionální já, to které neovládaly city k osobě před ní, vědělo, že si nemůže dovolit ztratit už ani jednu minutu. Pokud Argent potřeboval její přítomnost, jistě šlo o něco důležitého.
