Vzpomínky /Teen Wolf FF/

40. Nadpřirozeno si nebere dovolenou

„Vy to nevidíte, že ne?"

„Co nevidím, Jessie? Nic tady není. Je to jen... prázdný pokoj."

„Ne." Jessie rázně zavrtěla hlavou a odložila fotku zpátky na stůl. Zběsile rozmáchla rukama a snažila se ukázat na jednotlivé věci. Na stůl, postel, police na zdech, obrovskou nástěnku... „Všechno to tady je! Všechno...!"

Popadl ji za ramena a donutil ji, aby se alespoň na chvíli zastavila. Měla zrychlený dech a pohledem zběsile těkala po celé místnosti. Šerif s ní musel lehce zatřást, aby si získal její pozornost.

„Jessie," šeptl tiše její jméno, ale ona jen znovu zavrtěla hlavou.

„Všechno to tady je," opakovala jako nějakou mantru.

Jako kdyby ho dokázala zpět přivést jen svými slovy.

„Co tady je?"

Jessie se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit svoje myšlenky. Kousla se do rtu a na krátký okamžik zavřela oči. Pak ustoupila krok od šerifa a znovu promluvila. Jenže tentokrát se ji hlas netřásl. Mluvila pevně a rozhodně.

A celou dobu se mu dívala do očí.

„Támhle v rohu je jeho postel. Nikdy si ji nebyl schopný ustlat. Házel na ni oblečení a večer ho vždy jen shrnul na zem. Jeho zdi jsou polepené stovkami fotek a novinových titulků – to, když se znovu a znovu snažil dát dohromady nějaký detektivní příběh. Chtěl být jako vy, víte? Miloval řešení záhad. Támhle je jeho hromádka knih, které nikdy nedokázal přečíst až do konce. Nebylo to proto, že by ho čtení nebavilo, ale protože na to neměl trpělivost. Nikdy neposeděl na místě, neustále musel něco dělat. On... byl členem lakrosového týmu, víte? A nebyl v tom dobrý, vážně v tom nebyl dobrý. A tady..."

Šerif ji ale zastavil.

„Jessie..."

„Je to tady, šerife, vážně to tady je!"

„Tak proč... proč to nevidím?"

„Možná to jenom nechcete vidět."

Šerif zkoumavým pohledem přejel její tvář.

V očích se ji zračila ohromná bolest. Bolest tak velká, až si nebyl jistý, jestli je vůbec možné, aby tak mladý člověk tolik trpěl. Přesto všechno měla odhodlaně sevřené rty a probodávala ho pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Je to jen prázdný pokoj."

„Pro vás."

Šerif zavrtěl hlavou.

Všechno to bylo tak surrealistické.

Možnost, že měl syna.

Že na něj zapomněl.

Nedokázal připustit, že by měla pravdu, protože by to znamenalo, že selhal.

Že selhal ve svém jediném životním údělu, který měl. Že není dobrý otec.

„Chytejte!"

Hlas Jessie ho vyrušil z myšlenek a než si stihl uvědomit co dělá, natáhl se po prázdném vzduchu. A najednou... najednou ve svých rukách držel nezaměnitelný vínový dres Beaconhillské střední školy.

S číslem dvacet čtyři na zádech.

Se jménem Stilinski na zádech.

„Ještě jednou se rozhlédněte kolem," vyzvala ho Jessie a on se nezmohl na to, aby zvedl pohled od dresu ve svých rukách.