Scott a Jessie McCallovi stojí před nejtěžším úkolem jejich života, na který jsem vůbec poprvé sami. V jejich životě jim najednou začne někdo chybět - někdo, kdo pro ně znamenal úplně všechno. A oni si teď nedokáží vzpomenout ani na jeho jméno...
Je...
Během odpolední výuky zavrněl Jessie telefon. Byla ráda za každé vyrušení, protože od té doby, co objevili na školním parkovišti starý džíp, se stejně nedokázala na nic soustředit. A když ji Lydie napsala, ať co nejrychleji doběhne před opuštěné auto, nezaváhala ani chvíli, zamumlala omluvu a vyběhla ze třídy.
„Co se děje?" zeptala se nechápavě. Na parkovišti již byli i Malia se Scottem a všichni tři zvídavým pohledem sledovali auto před nimi.
„Ty to neslyšíš?"
Jessie zavrtěla hlavou.
Občas zapomínala, že jako jediná z celé smečky nemá žádné nadpřirozené schopnosti. A občas na to zapomínali i všichni ostatní.
„Z toho auta vychází podivné zvuky. Je to jako..." Malia rozhodila rukama a nedokázala přijít na žádné slovo, ke kterému by hluk přirovnala.
„... rádiový šelest," vydechla tiše Lydie a pobídla Scotta, aby se dostal dovnitř.
„Nemůžu přece jen tak vypáčit dveře."
Jessie protočila oči a sama začala lomcovat klikou od dveří.Přišlo ji to natolik přirozené, jako kdyby to dělala každý den. A pak – jako blesk z čistého nebe – ji to došlo. Ty dveře nefungovaly na kouzelné slovo, ale na kouzelný pohyb. Nestačilo jen stisknout kliku, musela se lehce nazvednout, drobný pohyb doleva a pak prudce zatáhnout dolů a trhnout k sobě.
A dveře skutečně povolily.
„Jak jsi to...?"
„Já nevím. Já nevím," vrtěla hlavou a cítila, jak se ji oči znovu zalívají slzami. Zatímco zbytek smečky se nasoukal do auta. Několikrát rychle zamrkala a pak sama naskočila na sedadlo řidiče.
Opatrně položila ruce na volant a zavřela oči.
V ten moment ucítila, jak se ji zmocnil podivný pocit. Nezažila ho už několik dní a týdnů a právě proto byla překvapená, že se dostavil právě teď. Naprosto se uvolnila a nechala, aby ji ten pocit pohltil.
Ten pocit bezpečí, ten pocit klidu.
„Něco cítím," ozval se Scott ze zadní sedačky, kde seděl společně s Malií. Ta však nakrčila nos a dodala: „Já nic necítím."
„To auto... Jsou tu pachy nás všech."
„Já tu nikdy nebyla."
Zprudka otevřela oči a pokynula Lydii, aby otevřela přihrádku, u sedadla spolujezdce.
„Něco tady musí být," mumlala sebejistě, zatímco její zrzavá kamarádka prohledávala obsah přihrádky. Trvalo několik nekonečných minut, než našla ten jeden jediný list papíru, který mohl změnit vše.
„Tady se píše, že to auto patří Claudii. Claudii Stilinski."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
