Scott a Jessie McCallovi stojí před nejtěžším úkolem jejich života, na který jsem vůbec poprvé sami. V jejich životě jim najednou začne někdo chybět - někdo, kdo pro ně znamenal úplně všechno. A oni si teď nedokáží vzpomenout ani na jeho jméno...
Je...
Posadili se ke stolu a žena před ně položila tác se sklenicemi naplněnými podivnou limonádou. Jessie byla přesvědčená, že to kdysi byla citronáda, ale to už bylo... hodně dávno. I přesto Malia uchopila sklenici do ruky a celou ji do sebe převrátila. Když zjistila, že se na ni nechápavě dívají, jen pokrčila rameny a pohodlně se opřela.
„Někoho hledáme," promluvila Jessie jako první.
„Našeho kamaráda," doplnil ji hned Scott, „možná jste ho viděla.Jmenuje se Stiles."
„Už je to dlouho, co Kanaánem někdo projížděl."
„Jak dlouho?" vypálila ze sebe ostře Lydie a přitom nespouštěla z ženy oči. Ta se nepříjemně ošila a pevně stiskla rty k sobě.
Když žena dlouho mlčela, promluvila Malia. Z kapsy vytáhla zmačkaný novinový útržek a položila ho na stůl.
„Od čtvrtého dubna 1987?"
„Proč ty věci nenecháte na pokoji?"
Ženin hlas byl náhle tvrdý a zmizelo z něj to prvotní nadšení.
„Musíme vědět, co se stalo," zeptala se Jessie naléhavě.
Žena váhavě přejela pohledem z jednoho na druhého. Dlouho mlčela a jen si je prohlížela. Rty stále pevně semknuté, ruce složené na klíně. Seděla zpříma a když promluvila, měla hlas překvapivě tvrdý.
„Konal se piknik. Oslava pro místní. Lidé z Kanaánu odcházeli již delší dobu. Ten den odešel poslední z nich."
Mluvila v krátkých větách a odtažitě.
„Odešli?"
„Všichni najednou? Všichni najednou prostě zmizeli?" zeptala se Jessie.Měla hrdě vztyčenou hlavu a bradu bojovně vystrčenou vpřed.Nelíbilo se ji, jak s nimi žena mluvila a hlavně ji vůbec nevěřila. Jenže její slova ji jen vyprovokovali. Když znovu promluvila, zvýšila hlas: „Neřekla jsem, že zmizeli! Řekla jsem, že odešli!" Sevřela pěst a tvrdě s ní uhodila o stůl.
Jessie se ale nenechala zastrašit.
„Odešli v oblaku zeleného kouře?"
„Prostě odešli!"
Žena nahlas vykřikla a rázně se postavila.
Její výkřik ale všechny ochromil. Na Jessie samotnou neměl takovou sílu, jako na Scotta a ostatní.
Lydia se vzpamatovala jako první.
„Nechtěli jsme vás rozrušit," začala se omlouvat. „Už půjdeme."
Pobídla především Jessie a ta také jako první vstala. Měla pevně sevřené dlaně, vztekle dupala a kdyby to bylo možné, z jejích očí by létaly blesky. Když došla ke dveřím, zprudka zatáhla za kliku a opřela se do nich. Jenže dveře zůstali zavřené.Nechápavě se otočila.
„Nikdo neodejde. Nikdo Kanaán neopustí."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
