Vzpomínky /Teen Wolf FF/

51. Tíha celého světa

Hayden i Mason byli pryč.

Liam se vrátil z policejní stanice, aby jim pomohl. Ztratil Hayden, a přesto v sobě našel dostatek síly, aby je včas varoval před temnou minulostí pana Douglase a znovu čelil Ghost Riderům.

A Jessie... Jessie na něj byla zlá. Sprostá. Zasypala ho nenávistí.

Chtěla se mu omluvit, ale bála se na něj promluvit.

Bála se, že už ji neodpustí.

Když vešli do domu, něco bylo jinak.

Všechno bylo jinak.

„Máma," vydechla potichu Jessie a prosmýkla se kolem Scotta, který se zastavil na prahu domu. Vběhla do pokoje a do ruky popadla fotku, kterou jejich máma tolik milovala. Byla to fotka z Vánoc před několika lety. Na fotce stála Jessie vedle Scotta, oba měli na tváři široký úsměv. Drželi se vzájemně kolem ramen a na sobě měli stejný svetr, který jim upletla babička. Za nimi stála Melissa, ruce položené na jejich hlavách, na rtech úsměv a to i přesto, že tváře měla propadlé a pod očima kruhy způsobené nevyspaním.

Jenže... teď byli na fotce jen oni dva.

Jessie zamávala tou fotkou ve vzduchu. Nemusela nic říkat.

Jejich máma byla pryč.

V Beacon Hills nezůstalo už téměř nikdo. Ulice byly opuštěné a oni rychle nabyli dojmu, že jsou poslední. Poslední naděje pro město, poslední naděje pro jejich blízké, poslední naděje na záchranu.

Z ničeho nic se ale otevřely zadní dveře a do ztemnělé jídelny, kde u stolu seděla celá smečka, vešel šerif Stilinski.

Jessie se narovnala a v očích ji najednou zase jiskřilo.

„Mám syna," promluvil šerif tiše. „Jeho jméno je Mieczyslaw Stilinski. Ale říkali jsme mu Stiles."

„Mischief," vydechla potichu Jessie a mezi prsty sevřela svůj přívěšek. Zvedla ho do výšky a sklonila pohled tak, že koutkem oka zahlédla jeho obrysy.

Šerif se na okamžik odmlčel a zadíval se na Jessie. Nepatrně se usmál, přikývl a pak pokračoval: „Když byl Stiles malý, nedokázal vyslovit svoje jméno. Nejsem si jistý proč. Jde to docela dobře, ale... Nejvíc se tomu dokázal přiblížit, když řekl mischief. Jeho matka mu tak říkala dokud..." Šerif se odmlčel a zdálo se, že zadržuje slzy.

„Neumí to říct dodnes," ozvala se potichu Jessie. Nejistota v jejích slovech se pomalu vytrácela, když se vzpomínka na něj stávala čím dál tím ostřejší. „Po každé se zakoktá, třikrát se opraví, a nakonec se představí jako Stiles."

Šerifovi modré oči se zapíchly přímo do Jessie a ona v nich po dlouhé době spatřila něco jiného než nenávist.

„Pamatuju si, když... když Stiles poprvé dostal svůj džíp. Patřil jeho matce. Chtěla, aby ho dostal. Když se s ním poprvé rozjel, zajel rovnou do příkopu. Ten den jsem mu dal jeho první roli lepící pásky." I přes smutný tón v jeho hlase to byla šťastná vzpomínka, jak prozrazoval široký úsměv na jeho tváři. Bylo to něco nového, něco dlouho nespatřeného.

Usmívající se šerif.

Ještě před několika dny to znělo jako utopie.

A přece – přece stál před nimi s úsměvem na tváři. S nadějí v srdci. S nadějí, která se ještě před jeho příchodem zdála být nadobro pryč.