Vzpomínky /Teen Wolf FF/

76. Vrtkavé štěstí

„Jessie Stilinská," řekla do telefonu, když ho konečně vylovila z kabelky. Pospíchala za malým Noahem, který utíkal několik kroků před ní, zatímco ona sotva pletla nohama. V nemocnici byla přesčas a jediné po čem toužila, bylo lehnout si do postele a spát.

Konečně se jí podařilo dohnat Noaha, popadla ho za ruku a pevně sevřela telefon ve svých rukách. Slyšela neznámý hlas na druhé straně telefonu, ale nebyla schopná poslouchat slova, které ji neznámý říkal. Oddálila telefon od ucha, aby se zadívala na číslo volajícího a rozeznala tam číslo na stanici šerifa, ale hlas nepatřil ani Stilesovi ani Parrishovi.

Nepatrně se zamračila a znovu přiložila telefon k uchu.

„Omlouvám se, můžete ještě jednou? Neslyšela jsem vás."

„Jde o Stilese, paní Stilinská," promluvil strážník na druhé straně telefonu. Jessie znejistěla a Noahovu malou ruku sevřela o poznání silněji. Ten nesouhlasně zvedl hlavu a pokusil se jí vytrhnout, ona jej ale stiskla ještě pevněji.

„Co se stalo?"

„Vašeho manžela postřelili."

Jessie věděla, že si musí zachovat chladnou hlavu. Nemohla se rozbrečet před malým Noahem. Silně si zkousla spodní ret, podobně jako to dělala vždy, když potřebovala zůstat při smyslech. Její mozek se přepnul na automatického pilota a ona se znovu probrala až v nemocnici. Jen letmo si vybavila zastávku u Scotta s Malií, věděla, že u nich nechala malého Noaha.

Nevěděla, jestli ji Scott do nemocnice odvezl, stejně jako nevěděla, kde nechala všechny svoje věci.

Mluvila se svými kolegy, jejich slova ji rezonovaly v hlavě a ona si nebyla jistá, jestli jí dochází jejich smysl. V nemocnici bylo i několik strážníků, všichni se k ní chovala s určitým respektem.

Ona ale nic z toho nevnímala.

Nedokázala.

Svezla se na židli v čekárně před operačním sálem, pohled zamlžený slzami. Nebyla si jistá kdy a jak se tam objevil Scott, který ji schoval do své náruče, podobně jako vždy.

---

Trvalo několik nekonečných hodin, než Stilese převezli z operačního sálu na pokoj. Jessie se snažila uklidnit, přesto ji všechny slova doktorů musel Scott znovu opakovat a několikrát se ptát, jestli tomu rozumí. Ona sice kývala hlavou a souhlasila s každým jeho slovem, jejich význam ji docházel mnohem později.

Opakoval ji slova o jeho zdravotním stavu, kterým sám nerozuměl. Byl vystrašený stejně jako ona, ale věděl, že musí zůstat klidný. Alespoň jeden z nich musel zůstat klidný.

Křečovitě ho držela za ruku, div mu ji nerozdrtila.

Jeden ze strážníků se jí snažil vysvětlit, co se stalo, ale ona se dívala skrz něj. Neslyšela ho, nevnímala ho. Seděla tam, ale jako kdyby ta ve skutečnosti vůbec nebyla. Byl to znovu až Scott, kdo ji musel vše znovu převyprávět.

Měla to být rutinní akce, podobných absolvoval během své kariéry u policie už několik. Nahlášená krádež, Stiles se na místo činu dostal první, protože byl nejblíže. Překvapil zloděje při činu, ten nezaváhal ani na chvíli, vystřelil a z místa činu zmizel i s lupem.

Nikdy si doopravdy nepřipouštěla, že by se mu něco mohlo stát.

A přece...

Přece teď seděla před jeho pokojem, počítala minuty a čekala na to, až ji pustí dovnitř.