Vzpomínky /Teen Wolf FF/

11. Ve městě je nový alfa

Uplynulo několik dalších dní a Jessie pozorovala, že se její kamarádi začali chovat zvláštně. Malia měla stále větší problémy udržet schované své kojotí já - ve škole vytahovala drápy a vrčela na učitele. Lydie byla neustále duchem někde jinde a Jessie dobře věděla, že ji pronásledující zlé předtuchy, o které se (alespoň zatím) nechce podělit ze svými kamarády.

Jednoho večera si k ní Scott přisedl na postel a v ruce držel jejich společnou fotku. Malia na ní seděla na stole, zeširoka se usmívala podivuhodným úsměvem, který si jistě několik dní trénovala před zrcadlem, aby vypadal přirozeně a nenuceně. Vypadal sice přesně obráceně, ale nikdo neměl odvahu ji to říct. Lydie seděla pod ní a vypadala stejně kouzelně a neodolatelně, jako vždycky. Jessie seděla na druhé straně stolu, bradu opřenou o ruce a na tváři andělský úsměv. Mezi Scottem a Lydií pak byl volný prostor.

„Proč mi ukazuješ tu fotku?" zeptala se nechápavě.

„Víš,... spousta věcí mi nejde do hlavy."

„Jako třeba?"

„Pamatuješ si, jak jsi říkala, že jsi na něco zapomněla? Zmizel ten pocit?"

Jessie zavrtěla hlavou. Přestala o tom mluvit, ale ten nesetřesitelný pocit, že zapomněla na něco důležitého, v ní zůstával. A nebyl to jen pocit. Na školní chodbě se neustále rozhlížela, jako kdyby někoho hledala, jen nevěděla koho. V noci se ji špatně spalo a každé ráno připravovala kávu, i když ji u nich doma nikdo nepil.

„Víš, Jessie, pamatuješ si na tu noc, kdy jsem byl pokousán?"

„Jasně."

„Proč jsme byli v tom lese?"

„Já..." Automaticky se natáhla k přívěšku na svém krku a krátce ho promnula v prstech. Pak zvedla pohled a zadívala se do bratrovy tváře. „Já... nevím."

„A jak jsme se tam dostali?"

„Nevím." Znovu nechápavě zavrtěla hlavou.

„Je to víc jak pět mil. Nemohli jsme tam jít pěšky. Já měl v té době astma, pamatuješ si?"

Znovu jen přikývla, ale zůstala mlčet. Usilovně přemýšlela a snažila se sledovat bratrovy myšlenky.

„A jak jsi se pak dostala domů? Proč jsi tam nezůstala se mnou?"

Naprázdno otevřela pusu, ale nevěděla, co říct. Přemýšlela, ale nedokázala si vzpomenout. Na nic.

„Proč jsme do toho lesa vůbec šli?"

„Hledat mrtvolu."

„Ale jak...? Jak jsme to věděli?"

Scott zavrtěl hlavu. „Já nevím, Jessie. Prostě nevím." V ruce stále žmoulal ročenkovou fotku a nakonec ji položil na postel, vedle sebe. Ona ji opatrně vzala do ruky, stále však nedokázala pochopit, proč ji vůbec ukazuje.

„Víš, dnes jsem se o tom bavil s Deatonem v práci. Bavili jsme se Divokém honu, o Ghost Riderech. Mason a Corey je viděli v knihovně. Neodešli." Podíval se na ni, jako kdyby se bál její reakce. Věděl to už několik dní, ale řekl ji to až teď. Nechtěl ji přidělávat starosti. „Víš co Divoký hon dělá, že jo? Přijede s bouří, vezmou pár duší a pak zase odjedou."

„Ale tady zůstali."

„A taky si myslíme, že to nejsou duše, co berou. Jsou to... lidi. Vymažou celého člověka. Jako kdyby nikdy neexistoval."