Vzpomínky /Teen Wolf FF/

61. Poslední slova

Jessie zmateně těkala pohledem z jednoho na druhého a zoufale toužila po odpovědích na nevyslovené otázky.

„Co... co se stalo, když jsem byla mimo?"

Scott udělal krok směrem k ní a ona z jeho pohledu poznala, že ať se chystá říct cokoliv, nebude se jí to líbit.

Udělala krok vzad, sevřela rty pevně k sobě a rázně zavrtěla hlavou, jako odpověď na všechno, co se chystal říct. „Ne... Něco se muselo stát. Něco, cokoliv... Já... Já jsem si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na něj, na všechno. To... to něco znamená. Něco to musí znamenat!" Ke konci zvýšila hlas a poslední větu téměř zakřičela.

Scott se ji znovu pokusil uklidnit, ale ona jen zavrtěla hlavou. Propletla se kolem něj a vrhla se přímo ke dveřím, které vedly ven z místnosti. Malia ani Lydia se ji nepokoušely zastavit.

Obě cítily s jejím utrpením, ale ani jedna ji nemohla pomoci.

Jejímu zoufalství mohla pomoci jen nová naděje.

A tu taky dostala.

V podzemních tunelech, přímo před ní, se otevřela nová trhlina. Zmateně se zastavila v půlce pohybu a pohledem zkontrolovala, jestli všichni tři vidí to stejné jako ona.

„Stiles," vydechla potichu a natáhla ruku směrem k trhlině. „Je tady, Scotty, je tady," zašeptala znovu a pohled zastřený slzami stočila ke svému bratrovi. Nepochopení v jeho očích ji ale zarazilo.

„Ty... to nevidíš?"

Scott jen zavrtěl hlavou. Věděl, že slovy by Jessie jen zbytečně ranil.

„Nikdo z vás to nevidí?"

Lydia, podobně jako Scott, jen zavrtěla hlavou. Malia špitla tiché ne. I ona poznala vážnost situace.

Ale Jessie jim nevěřila.

Tvrdohlavě si stála na svém. Podobně jako vždy, když se jednalo o Stilese.

Stočila pohled zpět k trhlině.

„No tak, Stilesi," zašeptala úpěnlivě a nepochybovala o tom, že pokud je na druhé straně, tak ji slyší. „Já vím, že to zvládneš. Pojď za mnou, Stilesi." Na konci se ji zlomil hlas a ona jeho jméno jen tiše zašeptala. Rukávem si ale rychle setřela všechny slzy. Nemohla si dovolit být slabá.

„Stilesi, prosím," zaprosila znovu, ruku stále nataženou směrem k trhlině. Zdálo se, že čas se zastavil. Že všechny sekundy se spikly proti ní a schválně tenhle okamžik napínají tak dlouho. Schválně ji nechávají zlomenou. Schválně ji trápí.

„Pojď za mnou, Stilesi. Prosím. Potřebuju tě."

Scott odolával pokušení natáhnout se a popadnou svoji sestru za rameno. Dostat ji do bezpečí, schovat ji ve svém objetí. Unést ji někam daleko, kde se nebude muset potýkat s tím vším okolo.

„Jessie," oslovil ji něžně a přistoupil k ní. Postavil se vedle ní a zadíval se do trhliny, snažil se tam vidět něco, co tam nebylo. Něco, co tam viděla jenom ona.

„Scotty, on... já ho vidím. Je blízko. Je tak strašně blízko," šeptla potichu, zlomeně.

A najednou...

Najednou byla ta trhlina pryč.

„Stilesi!" Vypískla znovu jeho jméno.

S takovou nadějí, s takovou bolestí.