V Festival

21. První autogram

Omlouvám se, že jste se včera nedočkali nového dílu, ale byla jsem celý den mimo město a tím vlastně i mimo notebook. Mrzí mě to, a ani nevíte jak. Zítra nevím jak budu stíhat, ale snad se dočkáte 22. dílu. Aspoň malého. Doufám, že se vám stále příběh líbí a nezdá se vám moc kýčovitý. Love you all. Klára Xx

„ Sidney, my to zvládneme,“ jemně mi Niall zmáčkl paži a políbil mě svojí umatlanou pusou. Jedno je jasný. Miluju ho nad vše.

---------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Nialla:

Pozorně jsem pozoroval Sidney jak se pomalu začíná oblékat. Hlava nechápala, kam se v tento den hodlá jít.

„ Kam jdeš?“ nechtěl jsem znít moc zvědavě či žárlivě. Po dnešku si, ale nejsem vůbec ničím jist.

„ Do práce,“ pousmála se Sidney a začala si natahovat kalhoty. Srdce mi spadlo do kalhot. Bojím se o ni.

„ Myslíš si, že to je správné rozhodnutí?“ podal jsem jí triko, které leželo vedle postele na židli. Nebyl jsem z toho moc odvařený, že chce jít pryč, ale nemohl jsem jí zakazovat, kam má, či nemá chodit.

„ Nialle, taky se bojím, ale do práce musím jít. Neměla bych pak nic na obživu a na placení nájmu,“ opřela se dlaněmi o postel a naklonila se ke mně.

„ Ale vždyť víš, že já tě zabezpečím. Nemusíš už do té práce více chodit,“ nikdy pro mě peníze nebyli prioritou, ale tohle je vážně pravda. Být to na mě, tak by Sidney už nemusela do konce života nic dělat. Dělá toho hodně jen tím, že je.

„ Nialle…“ povzdechla.

„ Ta práce mě naplňuje a strašně baví. Jsem moc ráda, že máš o mě takovou starost, ale tohle fakt od tebe nemůžu chtít. A navíc. Něco by se v budoucnu pokazilo a já bych neměla žádnou jistotu na kvalitní život,“ odporovala. Vypadala tak rozkošně, když se jí mezi obočím utvořila malinká vráska.

„ Tak dobře. Ale odvezu tě tam,“ hodil jsem na sebe mikinu, vzal ze stolku klíčky od auta a mohlo se jet.

…

„ Škoda, že máme takhle neočekávanou zkoušku. Počkal bych tady na tebe a odvezl domů. Je mi to tak líto. Zavolej, nebo napiš mi, jak si se dostala domů, ano? Bojím se o tebe,“ opřel jsem Sidney o kapotu auta a přiložil naše čela k sobě. Raději jsem zaparkoval u zadního vchodu. Ty svině mohou být všude.

„ Neboj se! Ozvu se ti, dobře?“ políbila mě a rychle spěchala ke dveřím.

„ A pozdravuj kluky!“ zakřičela těsně před tím, než se dveře nadobro zavřeli.

Z pohledu Sidney:

Mrzelo mě, že mě Niall nemůže odvést domů. Ale nesmím se na něj za to zlobit. Je to jeho práce, kterou tak zbožně miluje. Teď se přede mnou tyčila nová směna.

„ Ahoj Carly,“ zavolala jsem při vstupu, do mě tak známého a milovaného prostředí.

„ Sidney!“ moje uši zachytili Carlyin zastřený hlas vycházející z přípravny. Tak moc mi chyběla. Rozešla jsem se za ni. Stála zády ke mně a leštila sklenice na večer.

„ Tak moc jsem se o tebe bála děvče,“ položila vše, co měla v rukách a objala mě tím svým nenahraditelným objetí. Její vždy upravené vlasy mě lechtaly na krku a brýle, které měla pověšené na krku, se mi zarývali do podbřišku. Byla fakt malinkého vzrůstu. Ale mně to všechno nevadilo. Měla jsem jí moc ráda.

„ Jsi v pohodě?“ zašeptala a ještě více sevřela stisk.

„ Teď už ano,“ jí se nedalo lhát.

„ Nezabývejme se minulostí a pojďme se vrhnout do práce!“ usmála jsem se. Milovala jsem její nadšení. Říkám, že tuhle práci miluji, ale ona se pro ni snad i narodila.

…

„ Carly, jak to vypadá před vchodem?“ celá jsem se třepala. Tlupa paparazzi naší hospůdku obklopila, jen kvůli tomu, aby zachytili mojí osobu do svých čoček. Naštěstí Niall na to pamatoval a pro tento den řekl pár svým lidem z ochranky a ti strážili vchod. Žádní paparazzi, jen hosti, tak zněl jejich příkaz od Nialla. Kde bych bez něj byla!

„ Už je to přestalo bavit a odešli. Pozvala jsem všechny z ochranky na pivo zdarma,“ rozesmála se a já s ní. Kde bych bez ní byla! Vlastně, kde bych bez obou byla!

…

„ Podepíšeš se mi prosím?“ ozval se jemný dívčí hlásek někde za mnou. Otočila jsem se. Co to k sakru?

„ A kde si?“ hlas se mi třásl.

„ Tady,“ znova se hlásek ozval. Okamžitě jsem se nahnula nad pult a pod ním jsem spatřila malou holčičku. Tak pět až šest let starou. Vlásky vyčesané do dvou culíčků. Jemné rysy na obličeji zdobil roztomilý úsměv bez dvou předních zubů. Do oka mi hned padlo její tričko. Z něj se na mě usmíval Niall spolu s celou kapelou.

„ A kde máš něco na podepsání?“ klekla jsem si, abych byla v její úrovni. Po chvíli mi podala malý papírek spolu s tužkou. Papírek jsem položila na svoje stehno a krasopisně na něj napsala svoje jméno. Bylo to podivné.

„ A kde jsou tvoji rodiče?“ podala jsem jí papírek spolu s tužkou.

„ Jsem tady s babičkou a dědečkem,“ ukázala na stůl naproti nám. Tam seděl postarší pár a usmíval se naším směrem. Pan a paní Cookovy. Byli to naši stálí zákazníci. Chodili sem pravidelně na víno.

„ Hele víš ty co? Vezmu si ten papírek zpět a zítra tvé babičce a dědečkovi ho donesu i s podpisem Nialla. Co ty na to?“ řekla jsem jí svůj plán. Nic neodpověděla, jen se mi vrhla okolo krku. Celá jsem se zakymácela. Do ucha se mi okamžitě přinesly její vzdychy a tváře mi začali studit od jejích slz.

„ Neplač maličká,“ objala jsem jí ještě pevněji.

 „ Děkuji moc,“ zašeptala mi do ouška. Chtělo se mi plakat s ní.