V Festival

42. Budeš mě škádlit dlouho?

Posílám k vám nový díl! Snažila jsem se ho, co nejvíce odlehčit po těch dvou přechozích dílech. Snad se mi to nějak podařilo, a vy se u toho zasmějete :) 

„ Jak je na tom vlastně Mia?“ obrátila jsem naší konverzaci.

„ Vlastně už dobře. Jen si jí tam nechají pár dní na pozorování. Strašně se na tebe těší,“ na vteřinku obrátil pohled od silnice na mě a věnoval mi kamarádský úsměv.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Sidney:

„ Mio, jak jsi na tom?“ vletěla jsem do nemocničního pokoje. Ze všech stran na mě dolehlo nepříjemně sterilní prostředí. Okna byla čistě umytá a vyleštěná. Studeně bílá podlaha studila už jen od pohledu na ni. Tak tady bych nevydržela déle, jak hodinu!

„ Ahoj Sidney,“ zvedla paže Mia a já jsem jí okamžitě padla do náruče.

„ Jak ti je?“ přitáhla jsem si k její posteli židli a chytla Miu pevně za ruku. Její pohledy tikaly mezi mnou a Derekem.

„ Co je?“ Derek vycítil tu trapnou situaci, stejně jako já.

„ Jak to že, jste přijeli spolu?“ podivila se Mia a pohledem sjela na moje tašky položené vedle mě na zemi.

„ Před chvílí jsem přijela z Irska. V hale mě obklopili novináři, a já neměla domluvený žádný odvoz ani taxi, tak jsem zavolala Derekovy, jestli by pro mě nepřijel…“

„ No, a protože jsem jel zrovna za tebou, tak jsem jí vzal, a pomohl jsem se jí tam odsud dostat,“ dopověděl za mě Derek.

„ Přesně tak,“ potvrdila jsem jeho odpověď.

„ No to je jedno, hlavní je, že jsi v pohodě,“ znovu mě Mia stáhla do objetí.

„ A jak bylo v Irsku?“ stiskla mojí dlaň oběma rukama a v jejich očích se znovu objevili mě tak milované jiskřičky.

„ To neřeš, teď je důležitější, jak se cítíš ty,“ stiskla jsem její dlaň, která byla ozdobena napíchnutými infuzemi.

„ Už je mi lépe. Každým dnem se cítím silnější a silnější,“ porovnala si zmuchlanou peřinu a vycenila na mě její dokonale bílé zoubky.

„ Počkej, něco tu pro tebe mám,“ vzpomněla jsem si na věcičku, co jsem Mie koupila v Irsku.

„ To jsi nemusela,“ dívala se na mě upřeně mezi tím, co jsem z tašky vyndávala krabičku.

„ Na,“ podala jsem jí dárek do rukou.

„ Panebože, ten je nádherný,“ vytáhla se zelené krabičky stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku.

„ Jsem ráda, že se ti líbí,“ pomohla jsem jí ho zapnout na ruce.

…

„ Děkuju moc za odvoz,“ usmála jsem se na Dereka a zavřela dveře od auta. Rychlým pohybem jsem odemkla vstupní dveře a po svižném vyběhnutí schodů se ocitla před hlavními dveřmi do bytu. Vypadalo to tu stejně, jako když jsem odjížděla. Tašku jsem si okamžitě hodila na postel do pokoje a šla si napustit vanu. Musím se po všech těch stresech nějak odreagovat.

…

„ Prosím?“ odstranila jsem si z rukou pěnu do koupele a přitiskla si mobil ke svému uchu.

„ Ahoj zlatko, jak si doletěla?“ ozval se na druhé straně Niall.

„ Ahoj Nialle, jo v pohodě, co vy?“ zamlčela jsem tu strašnou situaci s novináři, kteří mě znovu dohnali jak nějakou lovnou zvěř.

„ U nás v pohodě. Už jsme se stihli ubytovat v hotelu a za necelý dvě hodiny nás čeká koncert. Co děláš?“ uslyšela jsem v pozadí dětské žvatlání. Beztak to je ta roztomilá holčička. Jak se to jenom jmenovala? Už to mám! Lux!

„ No hned po příjezdu jsem se vydala za Miou do nemocnice. Je na tom už o mnoho lépe, a za dva dny by jí měli pustit domů. No a teď jsem doma a dávám si vanu,“ koukla jsem se na své konečky prstů, které už pomalu začali zdobit varhánky.

„ Vážně? Tak to je super. Chtěl bych taky do vany,“ zaškemral.

„ Tak běž ne?“ zasmála jsem se a dopustila si více teplé vody.

„ Nechce se mi,“ posmutněl. Určitě teď svěsil spodní ret do neodolatelného úšklebku.

„ Proč, vždyť máš čas, ne?“ byli jsme jak dvě popichující se děti.

„ Mám, ale nebyla bys tam se mnou,“ zasmál se do telefonu.

„ Aha, tak o to ti jde. Niallere!“ řekla jsem přísně, ale musela jsem se smát. Aspoň jde vidět, na co pořád myslí.

„ Musím končit,“ nenechala jsem ho odpovědět a hovor jsem típla.

Z pohledu Nialla:

„ Sidney! Halo, Sidney! Jsi tam? Halo!“ na druhé straně se ozvalo hrobové ticho. Co když se utopila?

„ Ale copak, už tě má plné zuby?“ začal si mě dobírat Harry. Ve tvém prospěchu by bylo nejlepší odejít. Hodně daleko!

„ Zapluj!“ hodil jsem po tom kudrnáčovi nejbližší polštář, co vedle mě ležel. Poté, co jsem tak debilně minul, mi zavibroval mobil. Zpráva.

„ Posílám pozdrav z krásně teplounké vany. Chybíš mi tu! Miluju tě. Sidney. Xxx,“ zhltl jsem obsah zprávy během sekundy. Sjel jsem o kousek níž. Ihned se mi naskytl pohled na kupu pěny a zní vykukující dvě malinká kolínka mé neodolatelné přítelkyně. Kamaráde, teď prosím ne!  Bez váhání jsem vytočil její číslo znovu.

„ Ano?“ ozvala se svěže.

„ To mi děláš naschvál?“ začal jsem si jí dobírat stejně jako Harry před sekundou mě.

„ Copak?“ znova dělala, jakoby se nic nestalo.

„ Díky tobě se mi to…“ zašeptal jsem a doufal, že to pochopí.

„ Co?“ potichounku se mi zasmála do ucha.

„ To!“ nevěděl jsem, jak jinak to mám říct, aby to pochopila. Proč se vlastně snažím. Vždyť ona to chápe od úplného začátku!

„ Postavil!“ bez jediného všimnutí mi Harry vyškubl telefon z ruky a zakřičel tohle slovo na celou místnost plnou lidí. Já. Ho. Zabiju!