V Festival

2. Já to teda beru!

Další dííl.:) Enjoy it!

„Děkuji,“ poděkovala jsem a konečně se usmála přirozeným úsměvem. Otočila jsem se na patě a chystala se k odchodu směrem za mojí, teď už asi polo naštvanou kamarádkou. Když v tom jsem ucítila tlak na mojí paži.

„Napadlo mě nějak se ti omluvit za tu škodu, co jsem ti udělal s tričkem. Pojď se mnou prosím, já ti koupím nové pivo,“ najednou začal pan neznámý. Chvíli jsem přemýšlela, ale proč nedostat pivo zadarmo, že? A navíc z něj mohu nějak dostat kontakt.

„Jestli ti to teda nevadí, tak tvojí nabídku přijímám,“ znovu jsem ukázala svoje nenáviděné zuby panu dokonalému a následovala ho ke stánku.

„ A jak se vlastně jmenuješ, jestli se teda mohu zeptat,“ ozval se po velmi dlouhém trapném tichu kluk s bezvadným kukučem, když jsme čekali na načepování mého piva.

„Sidney. A ty?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Niall,“ odpověděl ustrašeným hlasem.

„Máš bezvadné tílko,“ najednou řekl kompliment určený mě. Uculila jsem se.

„Ty je poznáš? Většina lidí co znám vůbec neví, o kom mluvím,“ zachichotala jsem se nad představou, jak své kamarádce vyprávím o Ashtonovi, a ona vůbec neví, o koho jde.

„Jo poznám je. Mají doopravdy výborné písničky,“ odpověděl se zájmem Niall a sám se jakoby pod vousy usmál. Pomalu jsme se seznamovali, když v tom nám mladá servírka podávala moje pivo.

„Jako vždy pane Horane, na účet?“ zeptala se, a při této otázce Niall pokýval hlavou na souhlas. Takže buď je to majitel tohoto stánku, nebo je to alkoholik, který je zároveň jejich stálý zákazník. Proudilo mě hlavou. Nedalo mě to a musela jsem si rýpnout.

„Takže pane Horane, jo?“ usmála jsem se a napila se čerstvě napěněného piva.

„No tak se jmenuju,“ zasmál se Niall a já konečně poznala jeho dokonalý smích. On se však nepřestával smát dál.

„Co je?“ zeptala jsem se už podrážděně. Niall vyndal ruku z kapsy a konečkem prstu mě setřel knír vytvořený nad horním rtem. Oba jsme se trapně usmály. Cítila jsem pocit, který už dlouho jsem nepociťovala. Zamilovanost.

„No tak děkuji za pivo, už budu muset jít za kamarádkou, která na mě čeká u podia,“ začala jsem pomalu.

„Vážně budeš muset už jít? Tak mi aspoň dej prosím na tebe kontakt,“ zeptal se a svěsil spodní ret do neodolatelného výrazu, kterému se prostě nedalo říct ne. Vyměnily jsme si čísla, maily, twittry a prostě úplně všechno a já s veselým, ale zároveň smutným pocitem odešla směrem, který jsem měla daný, asi už před hodinou. Přišla jsem k podiu a kapela už dohrávala poslední písničku. Kruci. Ale nějakou záhadnou příčinou mně to nijak nevadilo.