V Festival

17. Anděl v obležení

Sedmnáctý díl! Doufám, že vás moje povídka už neomrzela. Jinak promiňte za čekání, ale doufám, že teď o jarních prázdninách budu přidávat častěji. Jako omluvu přijměte trochu delší díl. Dále očekávejte velké drama!! muhahaha..3:)

„ Miluju tě,“ zašeptala jsem do jeho hrudě.

„ Já tebe víc, (Y/N),“ odpověděl mi.

------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Nialla:

Vypadá jak andílek. Hlavu má opřenou o mojí paži a hlasitě oddechuje. Nesmím se ani hnout, ale na druhou stranu se nemůžu nabažit její krasy. Je to tak skličující. Rty má ve spánku jemně vyšpulené a řasy do sebe zamotané. Hruď se jí zvedá v pravidelném tempu a konečky prstů má něžně položené na mojí pánevní kosti. Kéž by slunce ještě nevycházelo. Za chvíli nastane ten čas, kdy svá víčka jemně od sebe odlepí a mě tím skončí možnost se na ní nekonečně dívat. Ne, ne, ne…Prosím moje milované břicho, nekruč! Samozřejmě. Já to očekával, že mě podrazíš. Opatrně jsem svojí ruku vytáhl z pod Sidneyiny položené hlavy. Navlékl si první kalhoty a triko co jsem našel a vydal se směrem k prvnímu krámu. Snad se vrátím dříve, než se Sidney probudí!

Z pohledu Sidney:

Ranní paprsky slunce přes polootevřené okno mě nepříjemně začali štípat na tváři a tím pádem mě donutili se ještě více zabořit do peřin. Ale něco mi tu chybělo. Něčí teplo. Niallovo teplo. Neochotně jsem musela rozevřít víčka a podívat se na tu spoušť, kterou jsme tu minulou noc udělali. Posadila jsem se. Všude okolo postele byli poházené okvětní lístky růží. Olejíček na masáž pomalu, ale jistě vytékal z lahvičky na huňatý koberec. Kruci! Naše oblečení se válelo všude. Musela jsem to tu nějak uklidit. No jo, ale jsem úplně nahá! Nevadí. Nahá jsem vstala z postele, posbírala spodní prádlo, tílko a oblékla se. Ale, kde je Niall? Kuchyň!

„ Nialle?“ ozvaly se moje hlasivky po příchodu do kuchyně. Nikde nikdo.

„ Halo, Nialle?“ znovu jsem zvolala. Ani v obýváku nebyl. Vážně se začínám bát. Ale přece nemohl jen tak zdrhnout ze svého bytu. Chvíli počkám. Rozhodla jsem se mezi tím uklidit ten rozlitý olejíček. Snad do té doby přijde.

…

Už uběhlo dvacet minut od mého probuzení a on nikde. Super! Ani telefon mi nebere, protože ten šikula si ho nechal doma. Dvojité super! Ale jinak musím uznat, že to tady má doopravdy moc útulné. Posadila jsem se na sedačku a jen tak seděla. Po chvilce jsem jedním z milionu ovladačů zapnula televizi a začala projíždět programy od nuly až po sto padesát. Stále tam a nazpět. Nikde nic nedávali. Nechala jsem to tedy na nějakém velmi nudném dokumentu o žralocích. Koho v tuhle ranní dobu zajímá, jak se rozmnožují žraloci?! Pohodlně jsem si lehla a dívala se. Upřímně? Vůbec mě to nebavilo, ale co jsem měla dělat? Mé oči to nevydrželi. Natvrdo se zavřeli a nedali nikomu vědět. Pomalu ani mě ne.

…

„ Do prdele!“ zařval a praštil pěstí někdo z kuchyně. Málem jsem leknutím spadla z gauče. Niall! Okamžitě jsem vyletěla z gauče a letěla za ním.

„ Co se stalo?“ opíral se dlaněmi o linku a čelem se tloukl o skříňku, která visela nad pracovní deskou. Vedle něj na zemi ležela rozbitá sklenice. Nic mě neodpověděl, ani se nijak nepohnul. Moje kroky se za ním rozešli. Jemně jsem svoje rozespalé tělo o něj položila a ruce mu obmotala ze zadu okolo boků. Po chvíli se na mě otočil a pevně mě uvěznil v jeho objetí.

„ Copak se stalo?“ zopakovala jsem ještě jednou. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a vzhlédla na něj. V očích se mu zaleskly slzy. Zděsilo mě to.

„ Řekneš mi to?“ naléhala jsem znovu. Doopravdy jsem měla o něj starost.

„ Byl jsem nám koupit snídani…“ začal se pomalu rozpovídávat.

„ Ale to je přeci skvělé, ne?“ stále jsem nechápala.

„ No a uviděl jsem tam časopis…“ pokračoval.

„ No?“ tak mi to Nialle už konečně řekni.

„ Byla jsi na titulní straně. Byla to fotka ze včerejška, jak nás chytli po cestě na tenis. Nechtěl jsem to číst, ale nedalo se to. Psali tam o tobě strašné špíny. Bojím se o tebe,“ krve by se ve mně momentálně nedořezalo. Proč já? Proč my? Ty jedna blbá. Randíš s jedním členem z nejslavnějšího boybandu na světě! Vzepřela jsem se.

„ Nialle, to nevadí. Já to nějak přežiju. Hlavní je, že jsi v pohodě. Ano?“ uklidňovala jsem ho. Sama jsem byla úplně na dně. Nebyla jsem na to připravená.

„ Sidney to vadí! Když jsem naštvaný šel z toho krámu domů, ty blbci mě nějakým záhadným způsobem našli a pronásledovali mě až ke vchodu,“ ječel na mě. Z očí se mi zpustily proudy slz. Je to špatné! Hodně špatné!

„ Promiň, nechtěl jsem na tebe zaječet,“ opatrně mě chytil dlaň do té své a přitáhl si mě k sobě. Oba jsme byli na dně. Jak psychicky, tak fyzicky. Nikdo neměl na nic chuť.

„ Pojď se nasnídat,“ po velmi dlouhém emotivním objetí se Niall ohnul po rozbité sklenici.

„ Počkej, pomůžu ti,“ ohnula jsem se za ním. Posbírali jsme miniaturní střepy z podlahy. Na tác položili čerstvé croissanty, skleničky s pomerančovým džusem a spoustu jahod z lednice. Vše jsme to donesli na gauč do obývacího pokoje, a začali snídat. Dokument se žraloky stále běžel. Niall to okamžitě přepnul na MTv. Jak to tam našel? Bylo to vynikající. Navzájem jsme se krmili a dělali různé kraviny. Jakoby se nic nestalo. K tomu nám příjemně hrála Katy Perry a její Roar.

…

„ Teď se připrav!“ z ničeho nic Niall ukázal na televizi. Nahodila jsem nechápavý výraz. Po Katty začala hrát strašně melodická hudba. Taková letní hitovka, řekla bych.

„ Hele tam si ty?“ řekla jsem tu nejtrapnější větu a ještě k tomu ukázala jak malé dítě ukazováčkem na obrazovku. Niall se začal strašně smát. Ani se nedivím. Chodím s Niallem Horanem a jediné co vím o jeho kariéře je, že zpívá v největším boybandu světa, One Direction, a že ty jeho kamarádi z kapely jsou pěkní pošuci. Vím o něm vše, ale tohle zrovna ne. Stydím se. Neznám žádné jejich songy. Řeknu prostě to, že mě jejich kapela obešla. Měla bych si nechat dát doučování od Mii!

„ Ano, to je Live While We’re Young,“ řekl mi název písničky.

„ Je moc pěkná. Myslím, že si jí stáhnu do mobilu,“ usoudila jsem znalecky a vysloužila si Niallův smích.