V Festival

43. Nej, nej, nej

Další díl! Je kratší, tak se předem omlouvám ♥

„ To!“ nevěděl jsem, jak jinak to mám říct, aby to pochopila. Proč se vlastně snažím. Vždyť ona to chápe od úplného začátku!

„ Postavil!“ bez jediného mého všimnutí mi Harry vyškubl telefon z ruky a zakřičel tohle slovo na celou místnost plnou lidí. Já. Ho. Zabiju!

-------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Sidney:                                                      

Vanu jsem pomalu vypustila a jedním tahem setřela zamlžené zrcadlo pověšené nad umyvadlem. Rychle jsem z mé kůže odstranila poslední kapičky vody a převlékla se do trika na spaní. Po důkladné zubní hygieně si to moje kroky okamžitě zamířili do postele. Bylo mi jedno, že je teprve šest hodin. Moje tělo si velmi viditelně poručovalo spánek. Plácla jsem sebou o postel a ihned se zavrtala do načechraných peřinek. Sledovala jsem svůj pokoj. Přes otevřené závěsy sem proudily příjemně oranžové paprsky právě zapadajícího Slunce. Vše tady mělo takovou zvláštně magickou auru. Jakoby se Sluce zamířilo jen na můj pokoj a všechno svoje záření posílalo sem. Mé dýchání párkrát obohatilo to hrobové ticho, které tady právě teď panovalo. Až teď jsem si všimla, jak je vlastně tento pokoj stavěný. Jak by se dalo ušetřit místa, kdyby se tahle komoda posunula více doprava a tahle polička pověsila o pár centimetrů výše. Můj pohled zaměstnal telefon položený na nočním stolku vedle postele. Mohla bych shlédnout Facebook nebo Twitter. Dlouho jsem na nich nebyla. Nic hrozného tam přece už nemůže být. Jen pár mých a Derekových fotografií z dneška. Mojí zeď na Facebooku pohltili, přesně tak jak jsem myslela, dnešní fotky. Během pár dní si mě náhle chtělo přidat přes dva a půl tisíce lidí. Ozvali se mi lidi, kteří ani nepatří do okruhu mých nejlepších přátel. Jsou to lidé, které jsem poznala různě na akcích, či v mých minulých brigádách. Přepnula jsem na Twitter.

„ Konečně je Niall šťastný, děkujeme ti,“

„ Zůstaň silná Sidney!“

„ Když se to nepodařilo nám, věříme v to, že se tobě podaří Nialla udělat šťastnějšího,“

„ Miluju tě, budeš mě následovat prosím? “

„ Jsi můj vzor,“

„ Ty hnusná nicko. Nic jsi neokázala, jen čerpáš z Nialla peníze a popularitu. Koukni se na sebe. Vždyť vypadáš strašně. Jdi se léčit!“ mezi všemi pěknými a podporujícími tweety si moje oči vyhledali ten nejhorší. Nejurážlivější. Nejhnusnější. Nejdelší. Proč to píší? Proč si myslí takovéhle věci o mně? Vždyť mě vůbec neznají! Neznají mojí minulost. Mojí přítomnost. Mojí budoucnost. Nic nevědí. Okamžitě jsem najela na kolonku “Napsat nový tweet“.

„ Nikdo neví více, jak my dva. Žádný člověk nemá právo mě, nás dva, nás všechny soudit.“ potvrdila jsem odeslání tweetu a mobil okamžitě vypnula. Neměla jsem chuť na nic. I pohyb rukou mi ztěžoval život. Jen tak jsem ležela na posteli. Pokoj mezi tím už ovládla tma a já neviděla ani na milimetr přede mnou. Z mých očí se spustili obrovské slzy. Pomalu stékaly přes moje spánky, vlasy, až spadly na polštář, na kterém jsem měla položenou hlavu. Neřešila jsem to. Vlastně v mé hlavě byla stejná tma jako v pokoji. Všechny myšlenky zmizely anebo utekly za Niallem.

…

Byli čtyři hodiny ráno, a já ne a ne zahmouřit oči. Kam se poděla moje ospalost? Vytáhla jsem své vyhřáté nožičky z postele a podle hmatu se dostala ke dveřím. Vstoupila jsem do černého obýváku, kde pouze svítilo malé světýlko od televize. Na sedačce jsem vyhledala dálkový ovladač a jedním tahem televizi zapnula. Okamžitě mě osvítila zář, která způsobila nepříjemné pálení v mých očích. Pohodlně jsem se zachumlala v dece položené na kraji gauče a začala projíždět všechny programy na našem satelitu.

…

Paprsky Slunce začaly nepříjemně štípat na mém nose. Pomalu jsem otevřela oči a hned se mi naskytl pohled na stále běžící televizi. Kruci, kolik je hodin? Cože? 11.48!

„ Halo?“ zvedla jsem bouřlivě vyzvánějící telefon na mém nočním stolku v pokoji.

„ Ahoj Sidney, tak jak bylo v Irsku?“ ozval se na druhé straně milovaný hlas Carly.

„ Dobrý den Carly, bylo to tam skvělé!“ posadila jsem se zpět na gauč v obýváku a nohy položila na studený stolek.

„ Tak to je dobře. Volám kvůli jedné věci,“

„ Ano?“ začala jsem si nervózně kousat spodní ret.

„ Ema onemocněla a nikdo nemá večer pracovat v hospůdce. Vím, že máš ještě jeden den dovolené, ale…“

„ Jasně, že přijdu,“ nenechala jsem jí domluvit, protože jsem přesně věděla, na co se chce zeptat.

„ Děkuju moc. Tak zatím,“ loučila se.

„ Nashle,“ položila jsem mobil na stolek a lehla si zpět na sedačku.