V Festival

41. Záchranář Derek

Promiňte za dnešní pozdější přidání, ale byla jsem venku s kámošema a pak jsem ještě musela hlídat mého malého brášku..:D Až teď se teprve dostávám k učení, takže fuška.:D Hope you like it!

„ Pojďte,“ zakřičel na nás okamžitě Paul a ukázal na cestu k terminálu.

„ Vše bude za chvíli zase v pohodě,“ Louis stále měl své paže obmotané okolo mých ramen a spolu se mnou se vydal za Paulem.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Sidney:

Půlka cesty byla za mnou. Půlka probrečené cesty. Absolutně si nedokážu představit život bez něj. A do toho je Mia v nemocnici. Takže mě nikdo nebude moct uklidňovat a říkat, že vše bude v pořádku. Z kabelky položené na mých stehnech se začalo ozývat moje vyzvánění. Okamžitě jsem sáhnula dovnitř. Na displeji jasně svítil Niallův bezstarostný obličej. Setřela jsem slzy z očí a i přes nenávistné pohledy od ženy sedící vedle mě jsem telefon zvedla.

„ Prosím?“ chtěla jsem prodloužit čas na setření všech těch slaných potvůrek, které už stihly za tu chvíli rozmočit moji voděodolnou řasenku. Budu si muset koupit novou anebo žádat společnost o vrácení peněz.

„ Chybíš mi,“ ani se hlas na druhé straně nepředstavil. Ale to bylo jedno. Kdo jiný by mě asi tak volal.

„ Ty mě víc,“ nevydržela jsem tu skutečnost, že se s Niallem tři měsíce neuvidím a znovu se rozbrečela. Nenávistné pohledy od paní s velmi silným parfémem se ještě zvýšily.

„ Ty brečíš?“ ozval se na druhé straně ustaraný hlas.

„ Ne, samozřejmě, že ne,“ snažila jsem se urovnat a zklidnit můj hlas na normu. Nedalo se to. Nové a nové slzy se draly na povrch a mě nestačilo nic jiného než znovu vzlyknout.

„ Ale ano,“ oponoval mi. To by jinak nebyl on.

„ Přiznávám se,“ položila jsem svou unavenou hlavu na kolena a vlasy nechala spadnout přes obličej.

„ Sidney, prosím, nedělej mi to ještě těžší,“ zněl tak zoufale. Chtěla jsem odsud zmizet a běžet za ním ho obejmout. Bohužel, já jsem v letadle, on je v letadle a oba letíme úplně na opačnou stranu.

„ Čáááuuu Sidney!“ ozval se na druhé straně dlouhý výkřik patřící snad jen jedné osobě na světě. Harrymu.

„ Ahoj!“ pousmála jsem se do svých kolen obtažených v černých legínách.

„ Dej mi to!“ ozval se znovu Niallův hlas v dáli. Začala jsem se nekontrolovatelně smát. Úplně živě vidím, jak ty dva blázni se hádají o jeden pitomý telefon.

„ Promiň mi to zdržení,“ udýchaně řekl Niall.

„ To je v pohodě,“ ta stará parfumérie vedle mě si nespokojeně odfrkla.

„ Prosíme cestující o připoutání, právě přilétáme do Londýna. Je tu třináct stupňů a vlhkost je vysoká. Děkujeme,“ ozval se hlas kapitána na palubě.

„ Promiň Nialle, musím končit, přilétáme,“ nerada jsem ukončoval tento hovor.

„ Jo jasně, chápu. Zavoláme si později, ano?“

„ Ano. Miluju tě,“

„ Taky tě miluju,“ byli poslední slova, co jsem slyšela, než jsem to típla.

…

„ Přijali vás Niallovi rodiče?“

„ Jak snášíte nenávistné zprávy od fanoušků?“

„ Jste spokojena se svojí postavou?“

„ Jaké bylo loučení?“

„ Byl i sex na rozloučenou?“ sesypala se na mě tuna novinářů poté, co jsem jen jednou nohou vstoupila do obrovské letištní haly. Co tu proboha dělají? Jak se sem dostali? Jak vědí, že právě teď tady budu? Proč já?

„ Nechte mě prosím být,“ hodila jsem vlasy přes obličej a prorvala se ke své tašce s oblečením, která právě přijížděla po páse s dalšími kufry. Během sekundy jsem si jí hodila k druhé tašce na rameno a rozutekla jsem se neznámo kam. Hlavně pryč odsud. Proč já blbá jsem si nemohla zajistit nějaký odvoz nebo jen blbé taxi. Teď se tady schovávám skrčená za rohem u odpadkového koše. Okamžitě jsem odemkla mobil a najela na kontakty. Komu mám proboha zavolat!

„ Ahoj, neruším?“

„ Ne jasně, že ne. Co se děje?“ ozval se na druhé straně Derek.

„ Můžu se tě na něco zeptat?“ zašeptala jsem do telefonu a zároveň jsem se opatrně nadzvedla, abych zjistila situaci s paparazzi.

„ Sid, co se děje?“ zpochybnil moje chování.

„ Jsem teď na letišti. Přepadli mě tu novináři, a já teď nemám, jak se dostat pryč odsud. Nepřijel by si pro mě, prosím?“ snažila jsem se znít fakt zranitelně. Nemusela jsem to hrát. Já jsem byla fakt zranitelná.

„ Samozřejmě, stejně jedu teď do nemocnice za Miou. Kde přesně jsi?“ právě ze mě spadl třítunový kámen.

„ Jsem tu u jedné kavárny na zemi, za odpadkovým košem,“ právě jsem si připadala jako bezdomovec.

„ Aha. Budu tam do deseti minut,“ zasmál Derek do telefonu a náš hovor okamžitě přerušil.

…

„ Tak tady jsi,“ ozval se mě známý hlas za zády.

„ Děkuji moc,“ pozvedala jsem všechny svoje tašky ze země a položila si je na bolavé rameno.

„ Dej, já ti to vezmu,“ převzal mé tašky a sám si je položil na svoje rameno.

„ Tak už pojďme,“ zatahala jsem ho za roh jeho dřínové bundy a vydali jsme se k východu.

„ Kdo je tento muž?“

„ Vy s ním chodíte?“

„ Co na to říká Niall?“ obsypali nás znovu novináři. Derek bez zaváhání zvedl svojí bundu a schoval mě pod ní. Chytla jsem ho okolo boků a nechala se vytáhnout pryč z davu.

…

„ Hmm, už se těším, až se dozvím, že jsem tvůj kluk,“ zasmál se Derek v autě a vložil klíčky do zapalování.

„ Počkej, až ti Niall rozbije fasádu,“ praštila jsem ho jemně do paže.

„ Jak je na tom vlastně Mia?“ obrátila jsem naší konverzaci.

„ Vlastně už dobře. Jen si jí tam nechají pár dní na pozorování. Strašně se na tebe těší,“ na vteřinku obrátil pohled od silnice na mě a věnoval mi kamarádský úsměv.