V Festival

44. Co to?

Muhahaha! Další díl!

„ Děkuju moc. Tak zatím,“ loučila se.

„ Nashle,“ položila jsem mobil na stolek a lehla si zpět na sedačku.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Sidney:

„ Dobrý večer Carly,“ právě jsem dorazila do hospůdky. Cesta autobusem proběhla celkem v klidu. Zaregistrovala jsem pár pohledů, ale nebylo to nic strašného.

„ Ahoj Sidney!“ otočila se v milisekundě Carly a sevřela mě v jejím objetí. Konečně mám při sobě osobu, která mě zná a nebude mě odsuzovat.

„ Tak co, jak bylo v Irsku?“ popadla znovu utěrák a pokračovala v leštění sklenic. Okamžitě jsem vzala z věšáku druhý a začala jí pomáhat.

„ Ale jo, bylo to tam vážně moc pěkné. Lidi tam jsou milý a příroda dech beroucí,“ položila jsem vysokou sklenici na tác a vzala do rukou další.

„ Tak to je fajn. A Niallovi rodiče? Jak oni tě vzali?“ vzala si další sklenici do rukou.

„ Vzali mě velmi skvěle. Upřímně jsem z nich měla trochu strach, že si mě třeba neoblíbí nebo se jim nebudu líbit vzhledově, ale všechny tyhle pocity byli pryč během několika málo sekund,“ uvědomila jsem si, že stále mám na sobě bundu a boty, ve kterých jsem přišla. Všechno jsem ze sebe zchodila a pověsila na věšák do místnosti pro zaměstnance.

„ Jo, a tady jsem něco dovezla,“ vrátila jsem se zpět do místnosti a vytáhla z kabelky malou dárkovou taštičku.

„ Páni, ty sis vzpomněla!“ zasmála se Carly a převzala ode mě dar do hospůdky.

„ Páni ty jsou dokonalé,“ vytáhla plato se šesti malými skleničkami na whisky. Všechny byly označeny pravými irskými nápisy.

„ Hned je dnes využijeme,“ zatleskala si na radost Carly a všechny si důkladně prohlédla.

„ Tak fajn,“ nazula jsem si boty na plac a okolo boků si uvázala černou zástěru. Vlasy jsem rychle svázala do vysokého drdolu a do kapsy na zástěře vložila bloček s tužkou.

…

„ Ahoj Dereku! Co tu děláš?“ přišla jsem s pobaveným úsměvem ke stolu. Konečně známá tvář.

„ Ahoj, přišel jsem se trochu odreagovat,“ pousmál se Derek sedící sám u zapadlého stolku v rohu.

„ Aha. Co si dáš?“ vytáhla jsem, dnes už po miliontý bloček, a propisku jedním klikem zapnula.

„ Vodu,“ upřeně na mě zavěsil svůj pohled.

„ Jasně. Se teda hodně odreaguješ,“ pobaveně jsem se zasmála.

„ Jsem tu autem,“ začal si nervózně hrát s koncem ubrusu.

„ Tak to pak jo. Hned budu zpět,“ položila jsem lístek na okraj stolu a odběhla pro jeho objednávku. Vrátila jsem se zpět během pár sekund. Opatrně jsem položila sklenku spolu s láhví na stůl.

„ Bude to ještě něco?“ tác jsem jemně přiložila na svoje bříško.

„ Ne, zatím vše,“ usmál se Derek a začal si nalévat vychlazenou vodu do mnou vyleštěné sklenice.

…

„ Co ty tu ještě?“ prokličkovala jsem se mezi poloprázdnými stoly k Derekovi. Už bylo pár minut před půlnocí a hospoda se pomalu vylidňovala. Jen on tu pořád seděl sám a před ním jedna a ta samá sklenice s vodou.

„ Nechce se mi ještě domů,“ začal ukazováčkem pomalu přejíždět po hrdle láhve. Co se s ním děje?

„ Dereku, co se děje?“ posadila jsem se naproti němu a kamarádsky mu stiskla dlaň položenou nehybně na kraji kulatého stolku.

„ Něco s Miou?“ pokračovala jsem ve vyptávání, když nic neříkal.

„ Ne, to ne. Nic se neděje,“ vytáhl svojí ruku zpod té mé a oběma dlaněmi sevřel sklenici.

„ V kolik končíš?“ zaskočil mě rychle položenou otázkou.

„ Za pár minut,“ pohlédla jsem na hodiny zavěšené nad barem.

„ Zavezu tě domů, ať nemusíš autobusem,“ pousmál se jinak stále posmutnělý Derek.

„ Tak to děkuji. Jdu se převléknout a za minutku jsem tu, ano?“ zaradovala jsem se pod představou, že nebudu muset jet sama půlnočním Londýnem v osamoceném autobuse.

„ Počkej, ještě ti musím zaplatit tu vodu,“ chytil mě rychlostí blesku Derek za zápěstí a přitáhnul zpět k němu.

„ To je v pohodě. Bude to na účet podniku za ten odvoz,“ sebrala jsem sklenici s láhví a odebrala jsem se do místnosti pro zaměstnance.

…

„ Děkuju ti moc za odvoz,“ začala jsem se odpoutávat, když pomalu začal Derek zajíždět do naší čtvrti.

„ To je v pohodě,“ jedním stiskem tlačítka zapnul světýlko v autě.

„ Kdy zítra přivezeš Miu domů,“ zašmátrala jsem v kabelce a vytáhla velký svazek s klíči.

„ Nevím, nějak před obědem,“ Derek se porozhlédl po černém okolí.

„ Dobře. Tak děkuji ještě jednou,“ chytla jsem za otevírání dveří a hodlala jsem opustit auto.

„ Počkej Sidney!“ zatáhl mě za zápěstí a tím mě znovu posadil do sedačky.

„ Co…“ nestihla jsem se na nic zeptat, když v tom Derek přitiskl svoje rty na ty moje. Jemně jazykem přejel po mém spodním rtu, stejně, jako to dělá Niall.

„ Přestaň!“ odtrhla jsem se od něj a rychlostí blesku utekla z auta. Co to do čerta do něj vjelo?