V Festival

52. Omluva

Děkuji strašně moc za komentáře k minulé části. Neuvěřitelně mě zvedli náladu a já dostala znovu ztracenou energii na psaní. Víte k tomu konci povídky. Stoprocentně jí zakončím, ale nebojte se, že přestanu psát navždy. Pokud mi dodáte sílu, vymyslím něco nového :)) A teď už užívejte nový díl! ♥♥♥♥♥♥

„ Co tady děláš?“ sjela jsem pohledem po jeho postavě. Vůbec se nezměnil. Možná ještě více zkrásněl. Za to já. Já jsem byla odstrašující případ. Ale, kdo za to mohl? Kdo?

„ Já…Já chtěl jsem…Chtěl jsem…“ nemohl se vysoukat. Nemohla jsem se na něj jen očkem podívat. Otočila jsem se na patě a zdrhla do pokoje.

--------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Nialla:

Nečekal jsem ani sekundu a rozeběhl jsem za Sidney. Opatrně jsem zaklepal na její dveře od pokoje a čekal na svolení. Nic však nepřicházelo. Pomalu jsem otevřel mě tak známé dveře a nakoukl dovnitř. Seděla na posteli a hlavu měla opřenou od kolena. No a teď něco dělej chytráku!

„ Mohu si přisednout?“ nevěděl jsem, jak moc těžké bude znovu setkání s ní. Myslel jsem, že budu naprosto v pohodě, ale stal se naprostý opak. Celé moje tělo se klepalo a slovo dech v mém slovníku už dávno nebylo. Nic mi neodpověděla, jen se posunula dále na posteli. Sedl jsem si vedle ní a pohlédl na její pohublé tělo. Už jsem ho sice viděl na internetu, ale na živo to je ještě horší, než jsem si myslel. Nevypadala vůbec stejně, jako před třemi měsíci. Ručičky měla stejně tenké jako nožičky a prsty, které byli spíše jako špejle, podpírala hlavu, kterou překrývaly prořídlé vlasy. Nebyl to moc pěkný pohled.

„ Proč si přišel? Proč?“ zavzlykala a své hnědé korálky namířila na mě.

„ Protože já…Já…“ slova se mi zasekla v krku a nemohli dál. Horane! Buď to řekneš, nebo nařídím tvým svalům, aby ses rozeběhl proti zdi.

„ Uvědomil jsem si svojí chybu, a chci se ti omluvit,“ instinktivně se moje dlaň natáhla k její tváři a chtěla se jí dotknout. Sidney však uhnula dříve, než jsem mohl poprvé za dlouhou dobu ucítit její kůži. Sklopil jsem hlavu. Proč si Horane nemohl jednou dříve myslet, než mluvit. Proč?

„ Jdi pryč, prosím,“ zvedla se a rozešla se ke dveřím. Ne! Niallere, nemůžeš svojí poslední šanci jen tak promrhat!

„ Ne, nepůjdu, dokud se ti neomluvím,“ chytl jsem jí za zápěstí a otočil zpět k sobě.

„ Tak povídej,“ vytrhla mě zápěstí a protočila oči.

„ Já jen prostě…Přiznávám. Jsem strašně žárlivý. Nesnášel jsem a doteď nesnáším, když se na tebe někdo jen koukne, nebo dokonce šáhne. A když jsem uviděl tu fotografii z auta…Myslel jsem, že ihned nasednu na letadlo a pojedu do Londýna rozbít Derekovi držku. Volal jsem ti v době, kdy se ve mně krev vařila. Na všechny jsem v té chvíli řval a neuvědomil jsem, že tím pádem řvu i na tebe. No a pak, když mi zavolal Derek a vše mě vysvětlil, pochopil jsem to. Pochopil jsem, že jsi v tom nevinně. Jenže při každém telefonátu jsi mi to nebrala, a já nevěděl, jak se ti omluvit. Proto jsem dnes přišel. Chtěl bych ti říci, že jsi ta nejdokonalejší dívka na planetě. Miluju ty chvíle, kdy tě můžu rozesmát. Miluju, když jen tak ležíme v posteli a mluvíme o naprostých kravinách. Miluju vůni tvého mentholového šamponu. Miluju tvé dokonalé hnědé oči. Miluju tvoje taneční pohyby ve chvíli, kdy si myslíš, že se na tebe nikdo nekouká. Miluju tvoje pobrukování písní. Miluju tvůj dokonalý přízvuk. Miluju tvojí bezprostřednost. Ale hlavně miluji osobu, která mě vždy dokáže udělat šťastným a dokáže mě povzbudit ve chvílích, kdy jsem úplně na dně. Miloval, miluji a stále milovat budu jen tebe Sidney,“ dokončil jsem monolog dlouhý jak toaletní papír. Moje plíce se okamžitě dožadovaly po kyslíku, ale nedostali ho. Sidney náhle přilepila svoje rty na ty moje. Právě se moje břicho rozletělo na milion kousků. Znovu cítit její malinové rty na těch mých. Panebože, ona je prostě moje droga. Droga, na které jsem a už nikdy nepřestanu být závislý. Pomalu jsem jazykem olízl její spodní ret a ona mi okamžitě vpustila dovnitř. Naše jazyky začaly motýlí válku. Bohužel jí nedokončily. Sidney se odtáhla z nedostatku kyslíku. Opřela svoje čelo o to mé a hluboce se mi zadívala do očí.

„ Už mi to prosím nikdy neudělej,“ zašeptala.

„ Na to se spolehni,“ přitáhl jsem si jí za boky k sobě a znovu rty vyhledal ty její.