Poslední tábor ✓

Kapitola první: Všechno je jednou poprvé

Probudila jsem se ve světlém, nemocničním pokoji a to první, čeho jsem si všimla, byly smutné tváře mé rodiny. Mamka si utírala kapesníkem slzy z obličeje, táta ji držel kolem ramen a rukou si zakrýval uslzené oči, zatímco brácha nevěřícně zíral na doktora, který jim nejspíš něco vysvětloval. Zaslechla jsem jen pár slov, než se vše znovu ponořilo do tmy.

„Půl roku."

***

Mávala jsem z auta rodičům na rozloučenou a doufala, že jsem na nic nezapomněla. Poprvé za celých svých sedmnáct let jsem jela na tábor. Byla jsem z toho trochu nesvá, jelikož uvědomění si toho, že tam nebudu znát nikoho kromě mého bráchy, který tam jezdí už několik let jako vedoucí, nebylo zrovna úlevu přinášející. Netušila jsem, jak to tam pořádně chodí, i když nějaká představa se mi samozřejmě v hlavě rýsovala a něco jsem si pamatovala z Mattovo vyprávění.

„To bude v pohodě, Mio, uvidíš," usmál se na mě Matt. Brácha měl hnědé vlasy a oříškové oči po tátovi. Vypadali bychom podobně, nebýt mých barvených, platinových vlasů, které připomínaly sníh. Než jsem se obarvila, často jsem slýchávala, že vypadám jako jeho malý klon.

„Nikoho tam nebudu znát, mám z toho trochu strach," řekla jsem a stáhla okýnko, abych si mohla užít čerstvý vzduch a vítr ve tváři.

„Bude to v pohodě," odvětil znovu a významně se na mě podíval, abych už přestala strašit. Pustil rádio a já se zaposlouchala do své oblíbené písničky, zavřela oči a pomalu usínala. Byla před námi dlouhá cesta.

„Sing me a symphony,

one for the lost out in between,

city of fallen dreams,

City of Angels." 

***

Cítila jsem, jak mě brácha šťouchá prstem do tváře a slyšela škodolibý smích.

„Moc vtipný, bratříčku," zabrblala jsem ospale a hodila po něm vražedný pohled, zatímco jsem si rychle utírala zaschlou slinu, vážně jsem spala jako dřevo.

„Já si to nemohl odpustit," pořád se smál. Matt byl o osm let starší než já, ale občas se choval tak na patnáct. Stejně bych si lepšího bráchu nemohla přát. Vždycky se o mě staral, i když posledních pár měsíců tu péči trochu přeháněl. Ale to vlastně celá moje rodina.

Rozhlédla jsem se kolem a došlo mi, že už jsme na místě. Zaparkovali jsme na malém placu u areálu tábora. Přes plot jsem viděla jednu větší budovu a spoustu chatek. Celý pozemek byl na menším svahu a téměř celý byl obklopený hustým lesem. 

Nasadila jsem si sluneční brýle a vystoupila z auta. Matt vyndal naše kufry a ještě nějaké tašky, ve kterých měl nejspíš věci na táborové hry. Chystal se vyrazit dovnitř a vzít i můj kufr, ale vzhledem k tomu, co všechno musel pobrat, jsem nad ním jen pobaveně protočila oči, když mu všechno začalo padat z rukou.

„Já jsem celkem soběstačná, Matte. Kufr si snad ještě dokážu vzít sama. Vždyť je na kolečkách," spustila jsem a čapla ho.

„Já vím, já vím..."

Když jsme vešli do areálu, zapíchlo se do mě hned několik zvědavých pohledů holek, opírajících se o plot. Byly asi přibližně v mém věku a něco si šeptaly, ale radši jsem jim nevěnovala pozornost. Matt mě vedl dál, dokud jsme nedošli k té velké budově. Na schodech stál vysoký, sympatický chlapík. Měl tak husté a kudrnaté, černé vlasy, že bych je skoro přirovnala k afru, vypadal legračně.

„Tak jste dorazili!" zavolal na nás a rychle seběhl těch pár schodů.

„Ahoj, Ricku," pozdravil Matt. „Tohle je moje sestra Mia," postrčil mě dopředu, abych pozdravila.

„A-ahoj," usmála jsem se na toho muže nejistě, a pak jsem za jeho zády spatřila osobu, která na sebe přitáhla mou veškerou pozornost. Vysokého, černovlasého kluka, který svou přítomností okamžitě naplnil veškerý prostor. Měl ve tváři nepřítomný výraz a kolem sebe takovou zvláštní, skoro bych řekla i tajemnou, auru. 

Přísahala bych, že na mě na chvíli upřel pohled svých očí a v sekundě ho zase odvrátil jinam. Vyšel ze dveří a prošel kolem Ricka, zatímco hlouček holek za námi nadšeně zapískal. Nevšímal si jich, ale když uviděl Matta, vydal se rovnou k nám.

„Čau, Matte," plácl si s bráchou.

„Nazdar, Chrisi," odpověděl brácha a bez dalších slov se vydal za Rickem, který na nás čekal. 

Nevím, proč jsem si vůbec myslela, že se mi ten kluk třeba představí, když se znal s bráchou. On jenom s nezájmem prošel kolem, jako kdybych byla pouhý vzduch a hlouček naspídovaných fanynek ho hned obklopil. 

Nic pro mě. Přesně to mi prolítlo hlavou, i když bylo jasné, že já očividně stejně tak nejsem nic pro něj. 

„Už jsou tady všichni?" zeptal se Matt a vytrhnul mě tak z myšlenek.

„Kdepak, půlka táborníků ještě nedorazila a chybí nám dva vedoucí. Nečekaně je to Henry a Adam," odpověděl trošku jedovatě. „Potřebuji s tebou něco probrat, Matte, mohl bys na moment? Kufry si dejte zatím dovnitř, pak si to roznesete, kam bude potřeba," mrknul na mě Rick.

„Zvládneš to chvilku sama? Za chvíli přijedou i ostatní, a pak se už budeš moct ubytovat. Zatím se tady můžeš třeba trochu projít," nabídl Matt a ustaraně se na mě podíval.

„Nejsem mimino Matte, jasně, že to zvládnu," odsekla jsem už trochu otráveně, ale byla to jen maska. Hrozně jsem se bála jaké to tady bude a jak to zvládnu. Nikdy jsem nebyla moc společenská. Byla jsem spíš typ té tiché, nenápadné holky, co si ráda četla, brnkala na kytaru v parku a seděla bokem od větších hloučků lidí. Navazovat nové vztahy nebyla tak úplně moje parketa, ale tohle byla moje poslední šance na to zažít něco nového a já si to chtěla užít, jak jen to půjde.

Jakmile jsme odložili kufry a Matt odešel, rozhodla jsem se tedy trochu projít a zjistit, co tady všechno je. Areál byl vcelku velký. Kousek vedle budovy stály dvě řady chatek a pod nimi se nacházela velká mýtina. Uprostřed bylo velké ohniště a dole u lesa stála další řada chatek.
V areálu byl taky vcelku velký bazén, trampolína a malý bufet. Nevypadalo to tady vůbec špatně. Všude kolem byla příroda, jež působila uklidňujícím dojmem a z lesa se sem linula vůně spadaného jehličí. 

Sedla jsem si na lavičku pod velkým stromem, abych se schovala do stínu a tiše jsem pozorovala okolí. Neuniklo mi, že jen o kousek dál stojí ten černovlasý kluk s partou holek a pár kluky. Nemohla jsem si pomoct, přišlo mi, že se na mě zase kouká, protože nikdo jiný tímhle směrem nebyl, ale pro jistotu jsem se rozhlédla kolem, abych se neuvedla v omyl. Tentokrát neuhnul pohledem, vlastně se pousmál, nebo to tak při nejmenším vypadalo. 

Srdce mi v hrudi nezvykle poskočilo a já už tehdy věděla, že tohle nedopadne dobře.