Poslední tábor ✓

Kapitola třicátá sedmá: Čas říct sbohem

• Chloe •

Matt mluvil s Miou velmi dlouho. Měl toho určitě spoustu, co by jí chtěl říct a stejně jsem na tom byla i já. My všichni jsme toho měli tolik na srdci. Sebastian a Aaron nepromluvili jediného slova od té chvíle, co se dozvěděli pravdu. Vlastně jenom utěšovaly holky svou přítomností.

Rose mluvila s doktory a s rodiči Mii a Matta. Bylo mi jich tak líto. Byla jsem si vědoma toho, že bolest, kterou právě v tu chvíli cítili, byla obrovská a nejspíš se nedala srovnat s tou mojí, ale i pro mě byla Mia jako rodina. Jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Znaly jsme se necelý měsíc, ale i přesto jsem měla pocit, že jsme se znaly snad celý život.

Když jsem si oplachovala svůj ubrečený pohled v koupelně, zhrozila jsem se svého odrazu v zrcadle. Zarudlé, opuchlé oči a obličej bílý jako stěna. Nemohla jsem z hlavy dostat vzpomínku na nehybnou promočenou Miu, která ležela na mokré zemi. Ten výraz, který měla v obličeji... něco tak děsivého jsem snad v životě neviděla. Vypadala, jako kdyby byla opravdu mrtvá a bylo mi jasné, že ten pohled mě bude doprovázet v nočních můrách ještě dlouho potom.

„Už jste se mu někdo dovolal?" ptala jsem se všech, když jsem se vrátila.

„Má zapnutý telefon, ale nezvedá to. Nikomu z nás," vzlykla Sky a schovala si obličej do dlaní. „Proč se tohle musí dít? Kde se ten idiot fláká?"

Na to jsem neznala odpověď, nejspíš nikdo z nás. Byla jsem unavená, ale neschopná zamhouřit oka. Bála jsem se, že když usnu, tak Mia odejde bez rozloučení. Nechtěla jsem ji vidět umírat, věděla jsem, že to nezvládnu, ale nerozloučit se by bylo mnohem horší, nikdy bych si to neodpustila. Bolelo mě srdce jako snad ještě nikdy v životě.

„Děvčata, Mia je ještě vzhůru. Běžte za ní," položila mi na rameno ruku Miina máma a probrala mě tak z mých temných myšlenek. Měla uplakané oči. Nejspíš nikdy jsem neviděla tak smutného a zlomeného člověka. 

Byla opravdu krásná a viděla jsem v jejím obličeji určité rysy, které po ní zdědila i Mia, ta se jinak ale podobala společně s Mattem spíše na jejich tátu, který kolem nás chodil jako tělo bez duše a od chvíle, kdy se společně objevili v nemocnici, zestárl snad o několik let.

Chytila jsem paní Moorovou pevně za ruce a lehce se usmála. „Děkujeme," vypustila jsem ze sebe a ona unaveně přikývla a vydala se za svým manželem.

Ve dveřích jsme se minuli s Mattem. Byl zničený a uplakaný, nevěnoval nám jediný pohled. Chápala jsem ho.

Mia ležela na posteli. Všude kolem ní byly nějaké hadičky a mně se chtělo brečet ještě víc. Byla tak hrozně pohublá a bledá. Její rty měly téměř našedlou barvu a byly popraskané. Kruhy pod očima měla větší než kdykoliv předtím.

„Vy teda vypadáte," pokusila se nás rozesmát, ale sama měla na obličeji falešný úsměv, za kterým skrývala veškerý ten smutek, jako to dělávala často.

„Ty máš co říkat," popíchla jsem ji. Tentokrát se usmála opravdově.

„To máš asi pravdu," pokrčila rameny. „Pojďte si ke mně radši sednout," poprosila nás a poplácala dlaní na místo kolem ní.

Nikdo z nás pořádně nevěděl, jak začít. Kluci stáli u zdi a zděšeně pozorovali Miu, jako kdyby se báli cokoliv říct, ale ona si to nebrala nijak osobně.

„Chris s vámi není?" zeptala se, jako kdyby o nic nešlo, ale já viděla tu bolest za tím vším.

„On... zmizel. Nemůžeme ho vůbec sehnat," pípla Zoey a kroutila hlavou.