Poslední tábor ✓

Kapitola patnáctá: Dobrou noc, Sněhurko

Neměla jsem na spěch a užívala si noční přírodu. Tráva na louce se lehce ohýbala pod slabým nočním vánkem. Pronásledovaly mě zvuky cikád a všelijakých lučních tvorečků. Z hlubokého zamyšlení mě vylekalo prasknutí větvičky někde v mojí blízkosti. Vlevo od cesty, po které jsem šla, byl hustý les, kde se odehrávaly táborové hry. Takhle v noci vypadal celkem děsivě.

Vyděšeně jsem nadskočila a otočila pohled směrem k lesu, odkud jsem uslyšela ten zvuk. Zprvu jsem neviděla vůbec nic, ale nakonec jsem zaostřila slabé oranžové světýlko a bílé triko.

„Promiň, vylekal jsem tě?" ozval se známý hlas.

„Trochu," odpověděla jsem úlevně a uvolnila se.

Stál tam Chris opřený o strom a kouřil. „Už tě to tam nebaví?"

„To ne, jen už jsem celkem unavená. Ty tam nejsi proč?"

„Schovávám se," odpověděl a zahodil cigaretu. V mysli mi vytanula myšlenka toho, jestli to tady hodlal celé podpálit nebo co a skoro jsem si nevšimla, že se pomalým krokem se ke mně blížil. „Dneska mi nedáš přednášku o kouření?" zeptal se, když ke mně po pár sekundách došel.

„Došla jsem k závěru, že by to stejně bylo k ničemu. Ale za tím, co jsem řekla, si stojím."

„Co se týče zdraví, tak by ses měla starat hlavně o sebe. Jsi tady pár dní a pořád ti něco je," rýpl si.

Neměla jsem mu na to co říct. Tiše jsme se spolu vydali k táboru. Nepanovalo mezi námi takové to trapné ticho, bylo příjemné. Skoro jako kdybychom si užívali přítomnosti toho druhého a stačilo to.

„Před kým ses vlastně schovával?" zeptala jsem se zvědavě po chvíli cesty.

„Hádej," odpověděl ironicky. „Před Hannah a spol. Nemůžu je setřást."

„Za to si ale můžeš sám," zasmála jsem se.

„Proč myslíš?"

„Chrisi, jsem tady chvilku a už jsem toho o tobě slyšela až dost. Jsi vyhlášený sukničkář a každá holka z tábora by tě chtěla. A co si budeme povídat, ty jim to s radostí splníš."

„To se o mně povídá?" zeptal se trochu hrdě. 

„To není nic, čím by ses mohl chlubit. Přefiknout víc jak půlku holek z tábora je všechno možný, jen ne něco obdivuhodného."

„Každá holka mě očividně nechce," pobaveně zakroutil hlavou a potom se zastavil. Zlomyslně se na mě podíval a začal se ke mně naklánět a přinutil mě tak couvat, dokud jsem do něčeho nenarazila. Přirazil mě k plotu a oběma rukama se chytil za drátěnku vedle mého obličeje, čímž mě uvěznil. Pomalu se ke mně naklonil ještě blíž. Byl tak blízko. „Ty věříš, že jsem takový?" zeptal se chraplavě a já zalapala po dechu.

„Chrisi, já nejsem jedna z těch tvých poblázněných husiček. Tohle na mě nefunguje," zašeptala jsem s očima uvězněnýma v těch jeho.

„Tak proč se celá třeseš?" usmál se a přiblížil své rty k těm mým.

Neschopná pohybu a absolutně očarovaná jeho přítomností a vůní jsem čekala na to, co mělo přijít. Ale nepřišlo. Chris se z ničeho nic odtáhnul a odkašlal si.

„Promiň."

Nechápavě jsem na něj zírala. Cítila jsem horko ve tvářích a styděla jsem se. Styděla jsem se za to, jak moc jsem po tom polibku toužila.