Poslední tábor ✓

Kapitola čtrnáctá: Problém jménem Chris

Chris mě držel za ruku stejně jako tehdy při první hře v lese a pomalu nás vedl dovnitř. Barevná světla nahradilo bílé a tlumené, které pomalu klouzalo po celé místnosti a odhalovalo siluety tančících párů. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na Chrisův hřejivý dotek.

Zastavili jsme se uprostřed provizorního tanečního parketu a já se snažila rozeznat, komu všechny ty siluety patří. Poznala jsem Zoey která se tiskla k Sebastianovi a Sky s Aaronem. Musela jsem se usmát.

„Copak?" zeptal se Chris, když si mě k sobě přitáhl a upřeně se mi zadíval do očí. Znovu mi přeběhl mráz po zádech.

„Ale nic," zatřásla jsem hlavou a položila mu ruce na ramena. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a zavřela oči.

Věděla jsem, že to, co dělám, je špatné. Pouštěla jsem si ho k tělu i přes to, že jsem věděla, že to nemůže dopadnout dobře. Chris si mě nejspíš vyhlédl jenom jako jeho další oběť, a i kdyby tomu tak nebylo, tak se nic neměnilo na tom, že to nemohlo mít budoucnost. Neměla jsem dostatek času na lásku. 

Problém byl v tom, že láska jednoduše není jeden z těch pocitů, které by se daly potlačit. Přijde z ničeho nic, když o to nejméně stojíte.

„Nad čím přemýšlíš?" Chrisův hlas mě vytáhl z proudu myšlenek a přiměl se na něj znovu podívat.

„Nad tím, jestli bys dokázal tuhle písničku zahrát na kytaru," polovičně jsem zalhala. Napadlo mě to totiž hned, když jsem ji uslyšela.

„Samozřejmě, že to dokážu," odpověděl uraženě. Musela jsem se usmát.

Pomalu jsme se houpali do rytmu. Cítila jsem se téměř omámená celou tou atmosférou. Skoro jako kdybych zapomněla na svět kolem. Cítit ho, jak se mě dotýká, byla téměř extáze. Probouzela spousty pocitů, které jsem nechtěla. Byla jsem jím tak okouzlená, že jsem nedokázala myslet. Dostal se mi do hlavy jako nevítaný host.

„Takže, ehm, hraješ jenom na kytaru?" zeptala jsem se, abych přerušila to ticho mezi námi.

„Umím hrát i na klavír, ale kytaru mám mnohem radši. Při hraní na klavír jsem se nikdy necítil tak, jako když hraju na kytaru."

„Takže ty jsi vlastně takový hudební talent."

„To si nemyslím. Talentem bych to nenazval, spíš každodenní dřinou, která se vyplatila," ušklíbl se.

„Předpokládám, že takový playboy jako ty má taky svoji kapelu," rýpla jsem si.

„No dovol," zadíval se na mě ublíženě, jako kdybych snad řekla něco, co nebyla pravda. „S pár kámošema ze střední jsem hrál, ale nepohodli jsme se kvůli stylu hudby. Každý chtěl hrát něco jiného, takže teď jsem tak trochu sólo. Ale jednou bych chtěl prorazit jako hudebník. Prostě se živit něčím, co mě baví a je to pro mě můj život."

„To je hezký sen," odpověděla jsem. „Nenech si ho vzít."

„Ty máš určitě taky nějaký," usmál se a naklonil se zvědavým pohledem hlavu na stranu.

„Já žádné sny nemám," řekla jsem a neubránila se smutnému hlasu.

„Jak je to možný?"

„Nikdy bych si je nemohla splnit," vypadlo mi z úst, čehož jsem okamžitě litovala.

„Cože?" zeptal se zmateně Chris.

„To je jedno," zašeptala jsem. Vypadal, že chtěl něco namítnout, ale já si přiložila ukazováček na rty a zakroutila hlavou.