Poslední tábor ✓

Kapitola devatenáctá: Noční návštěvník

„Jak se cítíš?" zeptala se Rose, která si mě prohlížela se starostlivým pohledem. Stejně jako všichni ostatní.

„Nevím," odpověděla jsem. Opravdu jsem nevěděla. Sotva jsem byla schopná vnímat okolí, natož nějaké pocity.

Rose otočila svůj pohled na Matta, který vypadal naprosto bezradně a nešťastně seděl na židli s obličejem zabořeným v dlaních.

„Tohle se mi nelíbí. Nejradši bych tě hned odvezla na do nemocnice," dodala po chvíli ticha. „Nemůžeme si dovolit ve tvém případě cokoliv podceňovat."

Všichni kromě Matta a Chloe se na ní podívali s nechápavým výrazem. Já jsem byla jedna z nich, Rose neměla daleko k tomu aby tady všem řekla celou pravdu.

„Tak vážné to snad není, ne?" zeptala se vyděšeně Zoey a Sky polkla naprázdno.

„Rose, to nebude nutné," zachraptěla jsem a snažila se jí naznačit, aby o tom nemluvila před ostatníma. Když zachytila můj pohled, chápavě přikývla.

„Dobře, teď všichni běžte. Chci si promluvit s Miou a Mattem," řekla rázně a všichni poslechli.

Holky mi věnovaly smutné pohledy, než odešly a Chris vypadal, že je myšlenkami někde úplně jinde. Pořád jsem nedokázala odhadnout, co se mu honilo hlavou. Štvalo mě, že jsem všem včetně něho přidělávala starosti. 

„Co se stalo?" zeptal se Matt a až v tu chvíli jsem poznala, že šílí zlostí.

„Menší nedorozumění," odvětila jsem tiše.

„Kdo tam byl?" naléhal dál, což bylo pochopitelné, ale já vážně nechtěla práskat.

„Matte, nech to být. O nic nešlo."

„Cože? Uvědomuješ si, co se mohlo stát? Uvědomuješ si vůbec svůj zdravotní stav?" skoro na mě křičel. Vůbec jsem ho nepoznávala. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle naštvaného.

„Matte..."

„Dokážeš si představit, jak moc jsem se bál a pořád se bojím? Co by asi dělali rodiče, kdyby se to dozvěděli?"

Nedokázala jsem mu na to nic říct, jenom jsem ho tiše pozorovala. Chtěla jsem, aby to všechno vypustil ven. Všechny ty emoce, které v sobě celou dobu držel. Rázně přecházel po místnosti sem a tam, dokud se neuklidnil a znovu se neposadil na židli. Rose nás mlčky pozorovala a pravděpodobně by tam v tu chvíli nejradši ani nebyla.

„Nechci, aby se to řešilo," řekla jsem nakonec.

„Ten, kdo ti to udělal, musí být potrestán," řekla chladně Rose. „Tohle se tady netoleruje a věřím, že nikde jinde taky ne. O tvém zdravotním stavu tady sice nikdo neví, ale i kdybys byla naprosto zdravá, mohlo to dopadnout zle. Hlavně se nám nesnaž nalhat, že sis to udělala sama."

Na oba jsem vrhala prosebné pohledy, ale nepomáhalo to.

„Strčila mě Hannah," rezignovala jsem. „Ale určitě neměla v plánu to, co se stalo."

„Jdu si promluvit s Rickem," oznámil Matt a v mžiku zmizel z pokoje.

Smutně jsem pozorovala dveře, se kterými Matt před chvíli prásknul zlostí a povzdychla jsem si. Hlavou mi pulzovala bolest v místě, kde jsem se praštila o umyvadlo a měla jsem mžitky před očima.

„Ty teď budeš spát, musíš si odpočinout a ráno uvidíme, co s tebou," řekla Rose a s milým úsměvem mě pohladilo po vlasech.

***

Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že venku už byla tma. Nedokázala jsem určit, kolik bylo přibližně hodin a nelíbila se mi představa, že bych tady měla strávit noc o samotě. Zrovna když jsem se chtěla zvednout a podívat se z okna, někdo vešel do místnosti. Leknutím jsem sebou trhla a spadla zpátky na postel.

„Promiň, zase jsem tě vystrašil," ozval se Chrisův hlas a ve tmě se rýsovala jeho silueta. „Napadlo mě, že tady asi nebudeš chtít být sama, tak jsem ti přišel dělat společnost. Teda, pokud o ní stojíš," řekl nejistě.

„Vystrašil jsi mě," sykla jsem vyčítavě, ale na tváři se mi rozlil úsměv. „A trefil ses. Už jsem se chystala odtud utéct. V noci to tady všechno působí tak depresivně a nepříjemně," otřásla jsem se. „Navíc mám strach ze tmy," špitla jsem.

„Ty jsi hroznej strašpytel, řekni mi, čeho se nebojíš," zasmál se a zapálil svíčku, kterou postavil na stolek vedle postele. Světlo odhalilo jeho krásný úsměv a jiskru v očích. „Jak ti je?" v hlase se mu stále ozývala nejistota.

„Líp, už se mi nemotá hlava," oplatila jsem mu úsměv a šoupla se na posteli tak, aby se vedle mě vešel.

„Rose mě vyděsila, když tě chtěla odvézt do nemocnice. Bál jsem se, že je to něco vážného. To bych si neodpustil."

„Tvoje chyba to nebyla, Chrisi."

„Doráží na tebe kvůli mně, takže je to moje vina. Tohle všechno," řekl a ukázal na mojí hlavu omotanou obvazem. V obličeji se mu objevil zoufalý výraz.

Lehce jsem ho chytila za ruku a usmála jsem se na něj. „Nech toho. Já doufala, že jsi mi přišel zvednout náladu, ne se obviňovat," řekla jsem na oko vyčítavě. Rozhodně jsem nechtěla, aby se z toho obviňoval. 

Chris si povzdechl a přisedl si ke mně. „Všichni sedí u ohně a zpívají," poznamenal tiše.

„Těšila jsem se na to celou dobu," vydechla jsem smutně a podívala se z okna.

„Proto jsem se rozhodl udělat ti takový mini táboráček tady," řekl šibalsky. Ze země zvedl kytaru a ukázal na svíčku, jejíž plamínek měl představovat táborový oheň. 

Nadšeně jsem se na něj usmála. „Ty jsi teda něco!"

„Nejsem něco, ale nejlepší!" oznámil mi na oko uraženě.

„Budeš mi zpívat?"

„Cokoliv, co si budeš přát," vydechl a zpříma se mi podíval do očí.

Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Jeho oči se vpíjely do těch mých a já nedokázala nepodlehnout. Pomalu se ke mně skláněl, dokud se svými rty neotřel o ty mé. Srdce mi bušilo jako splašené. V sekundě jsem mu seděla na klíně a spojila naše rty. Rukou jsem mu zajela do jeho hebkých vlasů a užívala si jeho vůni, ve které byly cítit stopy cigaret.

Nepřestávali jsme, dokud nám nedošel vzduch. Chris mi jezdil prsty po zádech a zrychleně oddychoval. „Ty mi teda dáváš," zašeptal a laškovně se na mě usmál.

Okamžitě jsem celá zčervenala a nevěděla, co říct. Uhýbala jsem pohledem, kam to šlo, jen abych se nesetkala s jeho očima.

„Tady se někdo stydí," řekl pobaveně a já mu slezla s klína. Přitáhl si mě k sobě do pevného objetí a políbil mě do vlasů. „Nechci na tebe spěchat. Navíc ti není dobře, co bych si s tebou počal, kdyby sis to třeba zítra nepamatovala!"

„Chrisi!" praštila jsem ho lehce do břicha a svůj obličej, který připomínal rajče, jsem si opřela o jeho hruď, naslouchajíc tlukotu jeho srdce.

Chvíli jsme oba mlčeli a pozorovali z okna hvězdnou oblohu. Chris mě pořád hladil po zádech a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Odmítala jsem si to připustit.

Později Chris hrál na kytaru a zpíval, dokud jsem neusnula. Zdála se mi spousta snů. Jeden přecházel v druhý a vzájemně se prolínaly. Některé byly krásné, některé děsivé. Ale jako téměř každou noc se mi zdálo o mé vlastní smrti. Věděla jsem, že ten sen něco znamenal. Byl to blížící se konec.