Poslední tábor ✓

Kapitola osmá: Zazpívej mi ještě jednou

Než Rick přestal bubnovat, obešly jsme ještě jednou vnitřní kruh a pak jsme se všechny usadily na poslední volná místa. Ty nám hlídaly dobré duše, takže jsme všechny seděly někde jinde.

Já to své našla vedle Dennyho, který se na mě obdivně podíval. „Teda, to bylo něco. Za tu dobu co sem jezdím, jsem nikdy neměl u zapálení takovou husinu. Ještě ty vaše pomalované obličeje," zasmál se. „Prostě paráda, povedlo se vám to."

„Díky, taky se mi to líbilo. Připadala jsem si skoro jako v nějakém filmu," zachechtala jsem se a podívala se na Chrise. Pořád na mě zíral. Vzbuzovalo to ve mně zvláštní pocity a nedokázala jsem říct, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Každopádně mě zaujal fakt, že v náruči držel kytaru. Doufala jsem, že bude hrát a uslyším ho zpívat.

Po zbytek večera se už jenom zpívaly táborové písně, které jsem neznala, takže jsem jenom poslouchala a občas tleskala do rytmu. Ve chvíli, kdy Chris začal hrát, byl z něj úplně jiný člověk. Poprvé jsem u něj viděla takový spokojený úsměv. Na kytaru hrál taky Carl a náš pomocný zdravotník Adam. Mrzelo mě, že přes všechny ty hlasy, jsem nemohla rozpoznat Chrisův. Tahle jeho druhá strana se mi líbila mnohem více.

Všichni měli ve tvářích veselé úsměvy a hlavně děti vypadaly, že si to užívaly nejvíc. Jak jsme takhle všichni seděli v kruhu a zpívali, připadala jsem si, že konečně někam patřím. Byl to hezký pocit, opravdu.

V deset hodin Rick oznámil, že je večerka, takže děti neměly na výběr a musely jít s našpulenými rty spát. U ohně zůstali jen starší a vedoucí, ale na kytaru už se nehrálo. Nakonec začali odcházet i ostatní včetně holek. Nemohla jsem si nevšimnout, že Chloe neustále visí očima na Mattovi. Z myšlenek mě vytrhl až Rick, který se přede mnou zjevil a vedle něj stál Chris s otráveným výrazem. Snažil se dívat kamkoliv jinam než na mě.

„Vzhledem k tomu co se dneska stalo, jsem se rozhodl, že nejspíš potřebujete nějaký čas strávit spolu a trochu se poznat. Musíte pochopit, že tady se k sobě máte chovat slušně a s úctou, takže jsem pro vás vymyslel úkol," položil nám oběma ruku na rameno a pokračoval. „Vzhledem k tomu, že slavnostní oheň se nesmí hasit, někdo na něj musí dávat pozor, dokud nedohoří. A ano, budete to vy dva, kdo se o to postará. Ráno ale samozřejmě budete vstávat stejně jako ostatní," škodolibě se usmál.

„Ale to přece trvá hrozně dlouho, než to dohoří," podívala jsem se na něj nechápavě a v duchu doufala, že si z nás jenom střílí.

„Ano, budete mít spoustu času na to si promluvit," odpověděl spokojeně a odešel. Nechal nás tam prostě jenom tak stát se zděšenými výrazy.

Chris si nervózně prohrábl vlasy a s povzdechem se na mě podíval. Nevypadal moc nadšeně, ale už ani otráveně, což jsem brala jako velké plus.

„Mio, my už půjdeme spát, nevadí?" zaslechla jsem, jak na mě volá Chloe. 

Mávla jsem rukou na znamení, že je to v pohodě. Denny i Matt už taky odešli. Vlastně jsme tam zůstali sami a trapnější situaci jsem si nedokázala představit.

Všechny tři spolubydlící mi z dálky ukazovaly palec nahoru a pitomě se chichotaly. Bylo mi jasné, že si zase budou něco myslet a celé ráno ze mě budou páčit, co se dělo. Unaveně jsem se ušklíbla a zhroutila se znovu na lavičku. Kladla jsem si otázku, proč jsem tam musela být zrovna s ním? Neuvěřitelně mě vytáčel, ale zároveň ve mně vyvolával zvláštní pocit zájmu.

Chvíli jsme tam oba seděli v naprosté tichosti, kterou nakonec přerušil Chris. „Měl bych se ti omluvit. Nebo spíš celému týmu," řekl a opřel se dlaněmi o okraj lavičky s očima vzhlížejícíma k noční obloze. „Občas mi to trochu ujede. Navíc jsi měla pravdu, nesl jsem část viny."

Překvapeně jsem na něj zírala, a když si toho všiml, tak se tiše zasmál.

„Proč se tváříš tak šokovaně?"

„Tohle je ta poslední věc, kterou bych od tebe čekala," odpověděla jsem po pravdě. „Víš... taky jsem se ti chtěla omluvit. Neměla jsem tam na tebe ječet jako smyslů zbavená. Normálně se takhle vůbec nechovám. Vlastně vůbec nevím, co to do mě vjelo."

„No, je fakt, že v tu chvíli jsi mě teda dost zaskočila. Na mě si tady nikdo nic nedovolí a od tebe bych to nečekal už vůbec, vzhledem k tomu, že jsi tu nová a působíš jako tichý typ holky," zasmál se a já zaraženě sledovala jeho boží úsměv, který mi sebral vítr z plachet. „Vypadala jsi, že po mě každou chvilkou skočíš a uškrtíš mě."

„Neměla jsem k tomu daleko," drkla jsem do něj ramenem, ale pohled jsem obrátila zpátky k ohni. „Hezky hraješ. Působíš u toho jako jiný člověk."

„Jak to myslíš, jiný?"

„Lepší," odpověděla jsem s letmým úsměvem a zadívala se na jiskřičky vyskakující z plamínků. Tak snadno se s ním povídalo. Bylo to zvláštní, skoro jako kdybych seděla vedle někoho úplně jiného.

„Nevím jak to vysvětlit, ale když hraju, tak se cítím trochu jako v jiném světě. Všechno hodím za hlavu a užívám si jen ten okamžik. Je to pro mě jediná cesta ven ze všech... problémů" promluvil po chvíli ticha a na tváři měl zase ten hezký úsměv. Moc dobře jsem rozuměla tomu, o čem mluvil.

„Tak mi něco zahraj," pobídla jsem ho a on vážně vzal do ruky kytaru. Začal hrát a zpívat. Tentokrát píseň, kterou jsem znala moc dobře.

And I'd give up forever to touch you

'Cause I know that you feel me somehow

You're the closest to heaven that I'll ever be

And I don't want to go home right now

Se zatajeným dechem jsem ho pozorovala a užívala si každičkou sekundu, kdy jsem slyšela jeho příjemně chraplavý hlas. Text téhle písně pro mě znamenal něco víc a z jeho hlasu jsem cítila, že to má stejně.

And I don't want the world to see me

'Cause I don't think that they'd understand

When everything's meant to be broken

I just want you to know who I am

Oči se mi zalily slzami, a ani jsem vlastně nevěděla proč. Možná jsem si to jenom nechtěla přiznat. Chris si toho všiml, když dohrál a překvapeně se na mě podíval.

„Děje se něco?" zeptal se zaraženě.

Zakroutila jsem hlavou a otřela si tváře. Věděla jsem, že mi to nevěří, ale sama jsem nedokázala popsat slovy, co se ve mně právě teď odehrávalo.

„Zazpíváš mi to ještě jednou?" zeptala jsem se tiše. Beze slova přikývl a hrál nespouštějíc pohled z mých očí.

Seděli jsme tam dlouho do noci a Chris po celou dobu hrál. Přestal, až když si všiml, že je mi zima. Svlékl si svoji mikinu a podal mi ji. Ani jsem neprotestovala. Když jsem si ji oblékla, ucítila jsem příjemné teplo a vůni mísící se s odérem cigaret. Všimla jsem si, že mě pozoroval zase tím zvláštním pohledem, ze kterého nešlo nic vyčíst.

„Jsi fakt krásná," vypadlo z něj po chvilce a pohladil mě po tváři, což bylo něco, co jsem vůbec nečekala. Polekalo mě to.

V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Po zádech mi přeběhl mráz. Srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlostí a v břiše jsem cítila nespočet motýlků. Tušila jsem, co to znamenalo. Až moc dobře. A taky jsem věděla, že se to nesmí stát. Ucukla jsem pod jeho dotekem a rychle se zvedla.

„U-už půjdu!" pípla jsem napjatě a nečekala na odpověď. Otočila jsem se k němu zády a utíkala pryč raketovou rychlostí. Slyšela jsem, jak na mě volá, ale nemohla jsem se tam vrátit. Kvůli sobě i kvůli němu.