Poslední tábor ✓

Kapitola sedmnáctá: Nejsem holka pro tebe

Sice jsem souhlasila, ale sama jsem si jistá nebyla. Řekla jsem to jenom kvůli tomu, aby mě holky nechaly být. Věděla jsem, že to nemyslí špatně, ale být k něčemu nucená bylo přesně to, co jsem nikdy nemohla snést. Všechno jsem si chtěla dělat po svém a vzhledem k okolnostem to teď platilo dvojnásob.

Holky potom šly každá na jiný kroužek. Chloe jsem poradila, aby se šla podívat na fotbal, protože tam byl Matt. Strašně jsem jí s tím vším chtěla nějak pomoct, ale nebylo to lehké. Brácha měl spoustu práce jakožto vedoucí a neměl tolik volného času, abychom si mohli promluvit.

Já jsem se nakonec vypařila na ošetřovnu pro léky. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak tam chodím každý den. Ujistila jsem Rose, že se cítím dobře a mohla jsem zase odejít. Nechtělo se mi na žádný kroužek, tak jsem si jenom sedla na lavičku, která stála hned vedle naší chatky. Byl krásný den. Nebylo vedro ani zima a slunce mě příjemně lechtalo na obličeji. Nakonec jsem si na lavičku lehla a upadla do neplánovaného poklidného spánku.

„To sis nevybrala zrovna nejpohodlnější místo na spaní," ozval se hlas a vytrhl mě tak ze spánku, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou.

„Ty mi nemůžeš dát chvilku pokoj, co?" řekla jsem otráveně se stále zavřenýma očima, ale srdce mi bušilo jako splašené. Vážně jsem se lekla.

„Nemůžu," odpověděl a v jeho hlase jsem slyšela úsměv. „Pojď se někam projít, než začne další hra."

„Chrisi, vypadám snad na to, že se chci projít? Nech mě spát. Zeptej se některé ze svých fanynek," zabrblala jsem.

„Prosím, chci ti něco ukázat," ignoroval mojí narážku.

Otevřela jsem oči a spatřila jeho prosebný pohled, na který zkrátka nešlo říct ne.

„Tak jo," svolila jsem nakonec. Nadšená jsem z toho moc nebyla, protože jsem s ním nechtěla být o samotě. Bála jsem se, že mu podlehnu a povezu se na lavině, která nakonec všechno zničí.

Když mě chytil za ruku a táhl někam pryč, měla jsem v hlavě úplně prázdno. Byl to naprosto drásající pocit. Porušila jsem jediné pravidlo, které jsem si slibovala, že za každou cenu dodržím.

Procházeli jsme kolem ohniště až do lesa za chatkami a ještě dál. Minuli jsme část lesa, kde se zatím odehrála většina her a mlčky šli ještě dál, dokud se Chris nezastavil. Podívala jsem se před sebe a oněměla jsem z toho pohledu, který se mi naskytl.

Stáli jsme na kraji lesa. Netušila jsem, že pod ním se nacházela taková propast. Byla to jakási rokle hluboko pod námi, plná vody, která měla nádhernou tyrkysovou barvu. Podle hloubky pomalu přecházela do tmavě modré. Hladina se nádherně třpytila a odrážela obrysy stromů, které rostly všude kolem.

„Chodím sem, když chci být sám. Dobře se tady přemýšlí a nikdo sem nechodí. Tohle místo nikdo kromě vedoucích nezná. Během her se takhle daleko nemá nikdo možnost dostat," usmál se.

„Je to krásný," vydechla jsem a stále nemohla odtrhnout oči od té podívané.

Chris si sedl na kamenný okraj té propasti a já ho vyděšeně pozorovala. Měla jsem strach z výšek. Bez dechu jsem sledovala, jak mu visí nohy jen tak ve vzduchu, a když si všiml mojí reakce, začal se smát. „No snad se nebojíš výšek!"

„Bojím," přiznala jsem okamžitě rozklepaně.

„Budu tě držet, tak to aspoň zkus. Nenechám tě spadnout," pobídl mě s tím svým okouzlujícím úsměvem, ale vůbec to na mě povzbudivě nepůsobilo.