Poslední tábor ✓

Kapitola třetí: Na pravidla kašlu

Po otevření očí jsem zjistila, že ležím na posteli v malé, bílé místnosti a vedle seděl na židli Matt. Ta scéna mi byla až směšně povědomá.

„Zase?" zeptala jsem se a brácha jen smutně přikývnul. „Proč jsi mi neřekla, že ti není dobře? Slíbil jsem rodičům, že se o tebe postarám. Musíš mi to říct, když něco není v pořádku. Co kdyby se ti to stalo někde, kde by tě nikdo nenašel?" byl vystrašený. Nedokázala jsem mu na to nijak odpovědět. 

„Už se probudila?" zaslechla jsem ženský hlas. Ve dveřích stála žena s dlouhými hnědými a krásně vlnitými vlasy. Mile se na mě usmívala. „Já jsem Rose, doktorka a především zdravotnice na zdejším táboře. Jsem s tvým stavem dobře obeznámena, budeme se snažit, co to půjde, abychom tě udrželi v pořádku, ano?" pořád se usmívala, ale v očích se jí zračil soucit a odhodlání dodávající sílu jejím slovům.

Jen jsem přikývla. I já ze sebe chtěla vydat to nejlepší, přece jsem musela. Chtěla jsem z pobytu tady vytěžit co nejvíc. Dohnat všechno, co se dalo a hlavně si to užít do posledního doušku.

***

„Kde jsi byla? Měly jsme o tebe strach, když ses na večeři nakonec vůbec neukázala," jen jsem otevřela dveře do chatky, hned se na mě všechny sesypaly s milionem otázek. Na ošetřovně jsem ležela asi hodinu a půl, takže to muselo být trochu divné.

„Musela jsem si něco vyřídit se zdravotnicí," usmála jsem se a snažila se uhnout pohledem kamkoliv jinam, jen abych se vyhnula střetu pohledů s některou z nich. 

Nikdy jsem nebyla dobrý lhář a moc dobře jsem si to uvědomovala, ale pravdu jsem jim říct nechtěla. Naposledy jsem si chtěla užít ten pocit, když vás všichni berou jako obyčejného člověka a nedívají se na vás se soucitem. Chtěla jsem znovu pocítit jaké to je, když se k vám okolí chová normálně.

„Sháněl se po tobě Chris," oznámila mi Chloe a všechny tři se na mě významně podívaly s tázavými pohledy.

„A co chtěl?" zeptala jsem se s hraným nezájmem. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že by se o mě vážně strachoval.

„To neřekl, jen se ptal, jestli jsi tady," odpověděla a mně se ulevilo, že se nezmínil o tom, co se stalo. Vyhnula jsem se tak nepříjemným otázkám, na které by bylo těžké hledat odpovědi, které by nevedly k dalším otázkám.

„Nemáš hlad? Možná by sis ještě mohla říct vedoucím," zeptala se Zoey. „Jsi nějaká bledá."

„Ne, v pohodě holky. Vážně," zarazila jsem se smíchem všechny ty starostlivé otázky a pohledy. „Je mi dobře, takhle bledá jsem pořád. A nebudeme se pořád bavit jenom o mně! Teď se budu ptát zase já, ať o vás taky něco vím, když už tady spolu budeme pár týdnů." 

Naštěstí souhlasily. Povídaly jsme si celý zbytek večera.

Zjistila jsem, že Zoey chodí na grafickou školu a krásně kreslí, maluje a umí asi všechno, co se toho týkalo. Sky zase snila o tom, že se jednoho dne stane známou spisovatelkou. Ukázala mi pár svých prací, které přivezla s sebou a já se zaradovala, že aspoň budu mít, co číst. Chloe byla jiná, takový malý rebel. Škola ji nezajímala. Nezajímalo ji, co z ní bude, jenom si chtěla žít život po svém, ale mezi řádky jsem pochopila, že má nějaké problémy v rodině. Každá byla úplně jiná, a přesto si byly všechny v něčem tak podobné. Všechny měly sny a budoucnost, kterou jsem jim mohla jenom tiše závidět.

***

Nemohla jsem usnout, tak jsem se nespokojeně podívala na mobil, abych zjistila kolik bylo hodin. Display ukazoval půl druhé a holky už spokojeně pochrupovaly. Tiše jsem slezla z palandy, vzala si mikinu, která se válela na mém kufru a šla se projít ven. Věděla jsem, že po večerce už by se nikam nemělo chodit, ale na moji nespavost nepomáhalo nic jiného než čerstvý vzduch.

Když jsem vylezla z chatky, naskytl se mi pohled na oblohu posetou tisíci hvězd a obrovský měsíc, který zářil tak jasně, že jsem nepotřebovala ani baterku. Byla to krásná noc. Odevšud byly slyšet cikády a tiché šumění němých stromů. Ve tváři jsem cítila příjemný, noční vánek, který byl jako něžné pohlazení.

Rozhodla jsem se, že si sednu na tu lavičku pod velkým stromem, kde jsem seděla po příjezdu, ale k mému překvapení tam už někdo byl.

„Nejíš, nespíš. Jsi ty vůbec člověk?" slyšela jsem povědomý hlas, a pak mi došlo, že je to Chris. Narážela jsem na něj nějak podezřele často.

„Dobrá otázka od někoho, kdo je na tom nejspíš úplně stejně," to mě snad sledoval nebo co?

„No, to ti nemůžu vyvrátit," odpověděl s nespokojeným mlasknutím, ale v měsíčním světle jsem viděla, jak se nenápadně usmívá a upřeně mě pozoruje. „Už je ti dobře? Dost jsi mě vystrašila, když ses z ničeho nic svalila na zem."

„Už je to dobrý, asi jsem měla úžeh, nebo tak," vychrlila jsem první věc, která mě napadla, ale nejspíš mi to uvěřil, nebo to prostě jenom nekomentoval. Všimla jsem si, že kouří díky tomu, jak tiše vyfukoval husté obláčky kouře do vzduchu, kde je okamžitě rozfoukal vítr. „Neměl bys kouřit," namítla jsem.

„Na pravidla tábora kašlu, Rick by mě stejně nevyhodil vzhledem k tomu, že mě sem posílá otec, aby se mě na pár týdnů zbavil a Rick nemá na vybranou," odpověděl znechuceně.

„Takhle jsem to nemyslela. Neměl by sis ničit zdraví."

„Na něco se umřít musí," namítl a ušklíbl se s pokrčením ramen na znamení, že je mu to naprosto ukradené.

Na miniaturní chvíli jsem si myslela, že je to vlastně celkem milej kluk, ale on to byl vážně idiot, přesně jak říkaly holky. Slyšela jsem dost.

„Pitomče..." vyklouzlo mi z úst. Otočila jsem se k němu zády a naštvaně napochodovala zpátky do chatky, aniž bych mu dala šanci to nějak dál komentovat.

V posteli jsem pak dlouze přemýšlela nad tím, že jsem se asi nezachovala úplně nejlíp. O Chrisovi jsem nic nevěděla. Netušila jsem, proč se takhle díval na život, a třeba to ani nemyslel vážně. I tak mě ta slova naštvala, ale to by nikdy nemohl pochopit člověk, který má celý život před sebou. Ne jenom pár týdnů, či měsíců.

S myšlenkou na to, že bych se mu nejspíš měla následující den omluvit, jsem konečně usnula.