Poslední tábor ✓

Kapitola dvacátá sedmá: Pod světlem světlušek

Následujícího dne nám někdo pozdě večer zaklepal na dveře. Myslela jsem si, že to budou kluci, ale nebyli. Když Sky ospale otevřela dveře, místo kluků tam stál Matt a spiklenecky se na nás usmíval.

„Vstávat, holky! Oblečte si něco teplejšího a vhodného do lesa a sbalte si spacáky. Taky budete potřebovat baterku. Nic jiného si neberte!"

„Néé," zahučela Chloe do matrace naštvaně.

„Ale ano," zasmál se Matt. „Výsadek, slečny."

Zoey, která už pomalu usínala, hodila po Mattovi polštář, což nás všechny rozesmálo. Neměly jsme na výběr. Výsadek byl pro starší povinný. Sbalily jsme spacáky, které jsme později naložily do bílé dodávky. Venku už byla černočerná tma a na cestu svítil jenom měsíc.

Potom jsme se všichni rozdělili do našich obvyklých týmů a čekali, až na nás přijde řada s odvozem.

Každý tým jel se svým vedoucím, který měl fungovat spíš jako dozor. Nesměl nám nijak pomáhat, ale bylo jasné, že každý svému týmu trochu pomůže. Všichni chtěli být první. A přemýšlela jsem nad tím, že asi neexistoval vedoucí, který by nebyl soutěživý.

„Jestli se na to necítíš, tak tady klidně můžeš zůstat a odpočívat," pošeptal mi Matt a starostivě si mě prohlížel. Poslední dobou už se na mě jiným způsobem ani nepodíval. Nezazlívala jsem mu to.

„Chci jít, je mi líp. Kdyby se mi přihoršilo, tak se ozvu."

„Občas si přeju, abys nebyla tak tvrdohlavá," pousmál se smutně a pohladil mě po hlavě. „Tak, Bando! Všichni už jsme tady? Máte všichni baterku?" zeptal se a všichni sborově přikývli. „A na co máte ty batohy? Říkal jsem, že si máte vzít jenom baterku. Nic jiného nepotřebujete."

„Nehodlám cestovat lesem o hladu," zaprotestoval Denny a ostatní se k němu se smíchem přidali.

„Až dorazíme na místo, tak tam na vás bude čekat spousta jídla."

„A kdo ví, za jak dlouho tam dojdeme? Přece nechceš, abychom začali jeden po druhém umírat hlady!" protestoval Denny dál, ale bylo jasné, že si dělá srandu.

„Dělejte si co chcete," mávl nad tím Matt pobaveně rukou.

Chris celou dobu mlčel. Vypadal, že nad něčím hluboce přemýšlí. Když jsem mu položila ruku na rameno tak sebou trhl leknutím.

„Děje se něco?" zeptala jsem se.

On si jenom nervózně prohrábl svoji hřívu a zakroutil hlavou. „Jen pro tebe chystám takové menší překvápko, budeš koukat," usmál se. „Jak se vůbec cítíš? Vypadala jsi fakt hrozně, vyděsilo mě to."

„To ti teda děkuju," šťouchla jsem ho s úsměvem do ramene.

„Měl jsem o tebe strach, vážně," potemněly mu oči a neusmíval se ani náznakem.

„Nemusíš se o mě bát. Jsem v pořádku," políbila jsem ho na nos.

Chvilku na to už jsme seděli v dodávce. Na očích jsme měli šátky a panovalo naprosté ticho. Podle hlasu jsem poznala, že dodávku řídí Adam. O něčem si zapáleně povídal s Mattem.

Ani nevím, jak dlouho cesta trvala. Byla jsem tak natěšená a zvědavá, že jsem vůbec nevnímala čas. Adam nás vyložil někde na lesní mýtině a dal do ruky Mattovi mapu s kompasem.

„Tak hodně štěstí," zamával z okna a odjel.

Vedení se okamžitě ujali Chris s Dennym. Já jsem jim do toho nechtěla nijak kecat. Za prvé s mapou jsem nikdy nebyla nejlepší kamarádka a za druhé, oni už s tím měli zkušenosti a věřila jsem, že to nikdo nezvládne lépe než oni.