Poslední tábor ✓

Kapitola třicátá třetí: Jako z pohádky

Nedokázala jsem si představit, jak se Chris musel cítit a jak moc s tímhle vším uvnitř sebe musel nějak bojovat. Já se narodila do milující rodiny, která mi dala vždycky všechno, o co jsem požádala. Žila jsem život jako v bavlnce a přišlo mi to tak nefér. Uvědomila jsem si, že všichni jsme měli svoje problémy a strašáky ve skříni, se kterými se každý z nás musel jednou vypořádat.

„Přesně proto mě táta každé léto hodí na krk Rickovi, aby se mnou nemusel dýchat stejný vzduch. Jsem za to vlastně docela vděčný. Jezdit sem je pro mě vždycky jako cesta z pekla ven, a navíc Rick se ke mně chová daleko víc jako táta. Vzal mě po ochranná křídla, ale má svoji vlastní rodinu a já ho nemůžu pořád zatěžovat mnou," řekl tiše Chris po chvíli ticha. „Až se vrátím z tohohle tábora, tak prostě vypadnu a už se k tátovi nikdy nevrátím. Našetřil jsem si nějaké peníze z vystoupení a doufám, že se hudbou dokážu živit dál. Už se do toho pekla vracet nechci."

Jakmile jsem se odtáhla jsem se od Chrise, povzbudivě jsem se na něj usmála a řekla, že to určitě dokáže. Nic jsem mu nepřála víc než najít cestu ven z tohohle otřesného života, který musel celou dobu snášet. 

Věděla jsem, že to dokáže, a ani na chvíli o něm nepochybovala. Když si z krabičky vytáhl a zapálil cigaretu, jen jsem mu tiše dělala společnost, nijak jsem to nekomentovala. Bylo jasné, že se tím chtěl trochu uklidnit a jí si jenom přála, aby věděl, že není sám. Seděli jsme tam v tichosti celou věčnost. Slunce nás hřálo a oblečení už bylo pomalu suché.

Když Chris dopil kávu, tak se na mě podíval s nesmírnou něhou v očích. „Víš, když ses objevila, tak se všechno změnilo. Vlastně ani nevím, jak je to možný. Cizí holka přijde a zboří všechny moje zdi, aniž by se o to nějak pořádně snažila," zakroutil hlavou a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. „Nerozumím tomu," podíval se mi do očí.

„Na světě se nedá porozumět všemu," pokrčila jsem s úsměvem rameny. „Některé věci si zkrátka nevysvětlíš."

„Asi to tak bude," zazubil se. „Věděl jsem, že Matt má sestru, ale netušil jsem, že stejně starou jako jsem já a tak... jinou."

„Budu to brát jako kompliment," ušklíbla jsem se.

„Taky to byl kompliment," zubil se dál a po slzách už nebylo ani stopy. „Víš, přemýšlel jsem, jak to s námi bude po táboře," řekl a mně se na srdci zase objevil ten obrovský kámen. Ztěžka jsem polkla a čekala, co z něj vypadne. „Vzhledem k tomu, že bydlíme v sousedících městech, tak v tom nevidím problém. Vlastně i kdybys bydlela na konci světa, tak bych ho neviděl."

V očích mě štípaly slzy a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela úplně. Odvrátila jsem od Chrise pohled a předstírala, že mě hrozně zaujal obal od sušenky na zemi. Nesměl se to dozvědět. Nikdy. Zlomilo by ho to... a mě taky.

„Nechci o tebe přijít. Tohle všechno neberu jako nějakou letní zábavu. Chci, abys to věděla," řekl a chytil mě jemně za ruku. „Už jsem ti to jednou řekl. Chtěl bych s tebou strávit veškerý čas který nám byl dán, nedokážu se toho pocitu zbavit, i když to asi zní nesmyslně."

Kdybys jen věděl, jak je krátký.

„Já to vím, neboj" usmála jsem se a naklonila se přes stolek, abych ho políbila na tvář. „Už bychom měli pomalu jít, za půl hodiny odjíždíme."

Po tom, co za mě Chris zaplatil i přes moje protesty, jsme se pomalu vydali k autobusu. Povídali jsme si o všech možných věcech a já se snažila odvést nás od tématu společné budoucnosti, která existovala jen v Chrisově hlavě a mých snech.