Poslední tábor ✓

Kapitola dvacátá šestá: Přežívat nebo žít

Mé názory se měnily rychlostí světla. Ještě před pár chvílemi jsem se Chrisovi chtěla vyhýbat, jak to jenom šlo a najednou jsem se k němu tiskla, jako kdybych se bála, že se mi každou chvílí rozplyne před očima.

Čekala jsem, že se bude neodbytně ptát, ale on se mi ani nepodíval do očí. Jen mě držel k sobě co nejblíže, jako kdyby měl stejný pocit, který ve mně bezdůvodně bublal.

„Víš, ohledně dneška," ozval se tiše po momentu těžkého ticha.

„Chrisi...," podívala jsem se na něj prosebně, aby pochopil, že se o tom bavit nechci, ale on se pořád díval jinam.

„Nebudu se ptát, chci jen vědět, jestli to cítíme stejně. Nechci tě k něčemu nutit," zněl dost smutně a vlastně i trochu zklamaně.

„K ničemu mě nenutíš," zarazila jsem se a zamračeně se na něj podívala.

„Dobře, protože já tě mám opravdu rád. Opravdu moc rád. A ať to dneska znamenalo cokoliv, nechci o tebe přijít, víš?" konečně se mi podíval upřeně do očí a moje srdce vynechalo minimálně jeden úder.

„Nepřijdeš, neboj se," zalhala jsem a přemohla se k vlídnému úsměvu, který ve mě vyvolal vlnu výčitek.

Znovu jsem se k němu přitulila a opřela si hlavu o jeho hruď. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a v tu chvíli mi to připadalo jako ta nejkrásnější věc na světě. Myslela jsem na to, jaké by to asi bylo, kdyby to nemuselo nikdy skončit a já tenhle zvuk mohla poslouchat ještě spoustu dalších let.

„Zazpíváš mi někdy?" položil mi znenadání otázku a vytrhnul mě tak ze zamyšlení.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla a zamrkala, jako kdybych se snažila přesvědčit, že se mě na to opravdu zeptal. „No, to nevím," usmála jsem se nervózně. „Posledně to byl spíš takový nechtěný výpadek. Vlastně jsem se pak cítila dost trapně."

„V tom případě to byl ale moc hezký výpadek! Měla bys takový výpadky mít častěji," zasmál se. „Snad se nestydíš!"

„Kdo ví, možná jo," pousmála jsem se a zastrčila si pramínek vlasů za ucho.

„Ale no tak, Sněhurko," hodil na mě ten svůj štěněcí pohled, kterému nešlo odolat a on to moc dobře věděl.

Přišlo mi to skoro až nezákonné, jak dokonalý Chris skutečně byl. Ty nádherné oči, úsměv. Havraní, husté vlasy, které mu trčely do všech stran. Chris byl prostě rozený ideál hudebníka. Talent, krásný hlas... měl to všechno. A na malou chvíli to teď patřilo mně.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli neuvidím holky. Zo a Sebastian mě nijak nepřekvapili. Házeli na sebe zamilované pohledy a nejspíš se v tu chvíli nacházeli ve světě mimo naši realitu.

„Hele, není to Matt a Chloe?" vypadlo z Chrise.

„Cože, kde?" otáčela jsem hlavu skoro jako sova, abych je našla v davu.

„Támhle," kývnul hlavou kamsi na druhou stranu místnosti.

Když se mi podařilo konečně v tom šeru zaostřit, nadšeně jsem se usmála. Skutečně to byli oni! Tomu jejich prapodivnému vztahu nevztahu jsem úplně nerozuměla. Bylo to všechno plné nedorozumění, a i když bylo jasné, že se vzájemně přitahují, pořád měli mezi sebou nějakou zeď. Ale tak nějak jsem doufala, že ta už tam nebude stát moc dlouho.

Drželi si od sebe vtipný odstup a každý se díval úplně jiným směrem, aby se jejich pohledy náhodou nesetkaly. Vypadali jako nějaké děti ze základní školy, které si posílají zamilované papírky o hodinu, ale normálně spolu nedokáží promluvit. Svým způsobem to bylo legrační i roztomilé.