Poslední tábor ✓

Kapitola třicátá osmá: Budeš mi chybět, Sněhurko

• Chris •

Rozhodl jsem se zmizet. Nadobro. Odejít od otce, odejít ze života který jsem až do teď vedl a začít od začátku. Zbaběle utéct ode všech problémů a především od Mii. Zkrátka předstírat, že se nikdy nic nestalo, jako ten největší zbabělec pod sluncem. 

Pořád jsem nechápal, jak mi Mia mohla takhle lhát. Proč mi to neřekla už na začátku. Přemýšlel jsem nad tím, jestli ke mně opravdu něco vůbec cítila, nebo si vážně chtěla jenom užít zbylý čas. Ten večer jsem si nenechal nic vysvětlit a opustil ji. 

Ještě jsem si pořádně neuvědomoval váhu slov, která mi řekla. Možná jsem si to jenom nechtěl připustit a přehlížel ten bolestivý fakt.

Napsal jsem Rickovi v jeho kanceláři vzkaz, ať mě nehledá, vzal mu nějaké peníze a zmizel, než si toho kdokoliv mohl všimnout.

Když jsem pár dní poté na vlakovém nádraží netrpělivě vyčkával vlak, který měl být vstupenkou do nového života, zapnul jsem si konečně telefon. Noční nebe zrovna přecházelo do ranní oblohy a do očí mě pálily první sluneční paprsky, když v tom se jako kruté facky začaly objevovat desítky textových zpráv a zmeškaných hovorů. Od Ricka, Sebastiana, Chloe a pár dalších neznámých čísel. Než jsem si to stačil všechno přečíst, objevilo se na obrazovce jméno Chloe, která mi znovu volala. Nejistě jsem hovor přijal. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se mi chystala říct.

Křičela na mě do telefonu jako zběsilá a vysvětlovala, co se stalo. Neměl jsem daleko k tomu, abych začal řvát z plných plic a rozmlátil telefon o zem. Měl jsem chuť si vytrhnout srdce a hodit ho na koleje. Propadnout se do země a přestat existovat, protože přesně to jsem si zasloužil.

„Ona nám umře, Chrisi!" vzlykla Chloe do telefonu zlomeně.

„Do hajzlu!" zařval jsem na celé nástupiště, nechal slzám volný průběh a obrátil pohled k té bolestně krásné obloze.

Těch pár lidí, kteří byli na nástupišti se mnou, si mě nechápavě prohlíželi. Nejspíš se jim v hlavě honilo tisíce vymyšlených příběhů, proč tady dělám takovou scénu, ale nikdo neměl ani ponětí, jakou bolest jsem v tu chvíli pociťoval.

Jako přikovaný jsem stál na místě a s uslzenýma očima si četl zprávy, které mi přišly.

„Kde jsi, Chrisi?"

„Prosím, přijď!"

„S Miou je to zlé, musíš přijít!"

„Nenech ji odejít bez rozloučení, prosím."

V očích mě pálily hořké slzy kruté bolesti. Musel jsem čelit pravdě a osudu, který si pro mě život znovu přichystal. Musel jsem znovu ztratit člověka, kterého jsem měl tak rád. Nedokázal bych žít s tím, že by mě Mia nenáviděla stejně, jako moje matka. 

Vykašlal jsem se na vlak, který právě přijížděl do stanice a rozběhl se za ní. Za osobou, kterou jsem tak moc miloval a které jsem toho chtěl ještě tolik říct. Za holkou, která pro mě znamenala celý svět. Tolik jsem se chtěl omluvit a prosit o odpuštění. Říct jí, čím vším pro mě byla.

Bylo mi jedno, že nemocnice stála na druhém konci města. Běžel jsem ze všech sil popoháněn beznadějí, která mě zcela pohltila a lítostí, kterou jsem pociťoval kvůli tomu, že jsem ji opustil v tu nejhorší chvíli. Děsila mě myšlenka toho, že to nestihnu. Chloe zněla tak moc naléhavě, jako kdyby snad měla umřít každou minutou.

Cestou jsem si vybavoval všechny ty krásné okamžiky, které jsme s Miou společně prožili. Náš první tanec, první polibek a první společnou noc. Koupání v lomu a den strávený ve městě, kde jako víla poskakovala ve fontáně plné ledové vody. Vybavoval jsem si její nádherný, skromný úsměv a vlasy bílé jako sníh. Bledou pokožku a křehké tělo. Plné rty a oříškově hnědé, neposedné oči. Její zvonivý smích a soustředěný pohled, který měla při všech hrách, když se tak moc snažila.