Poslední tábor ✓

Kapitola jedenáctá: S pravdou ven

S přívalem ledové vody všechno kolem mě utichlo a s otevřenýma očima jsem sledovala modrou hladinu, která vypadala jako neproniknutelná stěna. Vždycky mi přišlo, že pod vodou utíká čas úplně jinak. Pomaleji a přála jsem si, aby utíkal pomaleji i nad hladinou a já ho tak měla mnohem víc, protože všechno mohlo brzy skončit.

Z toku myšlenek mě vytáhly dvě ruce, které mě uchopily kolem pasu, a pak jsem se ocitla nad hladinou.

„Ty neumíš plavat?" viděla jsem před sebou vyděšené šedé oči. Pevně mě k sobě tiskl a nevypadalo to, že by se mě chystal pustit. Nechtělo se mi věřit, že bych byla pod vodou tak dlouhou dobu, aby si myslel, že se topím nebo co. 

„Jasně, že umím," usmála jsem se s nechápavým pohledem a pokusila se odtáhnout.

Musela jsem ho od sebe nějak odstrčit. Srdce mi bušilo tak silně, že to musel cítit i on. Byl moc blízko. Dlaněmi jsem se zapřela o jeho hruď a když to nečekal, tak jsem dlaně přemístila na ramena a zatlačila ho pod vodu. Zajel pod hladinu tak rychle, že to překvapilo i mě.

Chtěla jsem rychle odplavat k žebříku a utéct, ale Chris mě pod vodou chytil za kotník a nejspíš se mě snažil stáhnout pod vodu. Pobaveně jsem nad tím zakroutila hlavou a vysmykla se mu ze sevření.

Když se mi povedlo doplavat k žebříku, tak se vynořil tak půl metru ode mě. „Ty!" vykřikl na mě pobaveně a rukou si prohrábl svoje havraní vlasy, ze kterých stékaly potůčky vody.

„Patří ti to," vyplázla jsem na něj jazyk a rychle vylezla z vody. Naštěstí bylo vážně teplo, takže mi ani nebylo chladno.

Holky už seděly na ručících s nanuky v rukou a nechápavě na mě zíraly. Když jsem k nim došla tak jsem sebrala ze země svůj ručník a s tím, že už mám dost vody, jsem rychle utekla.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak mě blond spolek opět propichoval očima. V duchu jsem doufala, že mě nechají chvíli na pokoji. Na víc takových přepadení, jako mě čekalo ráno, jsem nebyla zvědavá. To všechno jenom kvůli jednomu klukovi, o kterého jsem vlastně ani nestála. Nebo ano? Už jsem sama netušila, co můj mozek a srdce chtěli, protože se nějak nedokázali dohodnout. Pořád jsem měla v hlavě ty jeho zvláštní oči.

Když jsem doběhla na chatku, rychle jsem se převlékla z mokrých plavek do džínových kraťasů a černého trička. Chtěla jsem si sednout na schody před chatku a číst si jednu z povídek, které napsala Sky. Jenže když jsem tak udělala, vrátila se ta otřesná bolest hlavy. Úplně z ničeho nic. Nedokázala jsem vnímat nic než jen ohlušující pískání v uších a bolest. Před očima se mi udělalo temno. Věděla jsem, že budu zase zvracet.

Jenom díky obrovské snaze jsem se zvedla a pokusila jsem se dojít do budovy na záchody. Měla jsem štěstí, že všichni byli u vody a nikdo mě díky tomu neviděl.

„Mio! Co se děje?" uslyšela jsem Matta. 

Přemýšlela jsem na tím, jak je vůbec možné, že se vždycky objevil, když jsem ho potřebovala? Měl snad nějakou super schopnost, že to pokaždé nějak vycítil?

S obtížemi jsem k němu zvedla pohled, ale nedokázala jsem nic říct. Na nic nečekal a vzal mě do náruče. Utíkal se mnou na záchody, kde mi pak celou dobu držel vlasy a hladil mě po zádech. Jeho dotek hřejivé dlaně mě uklidňoval. Bez něj bych to nikdy nezvládla.

Když už to bylo konečně za mnou a umyla jsem si obličej. Matt mě pozoroval s nešťastným pohledem. „Tohle se mi nelíbí, půjdeme za Rose," řekl rázně a já jenom přikývla. „Taky si myslím, že bys o tom měla někomu říct," pokračoval a když viděl, že jsem chtěla něco namítnout, tak mě hned zastavil. „Já nemusím být pořád na blízku, Mio. Chápu, proč to tajíš, ale pro tvoje vlastní bezpečí to musíš někomu z tvojí chatky říct. Prosím," prosebně se na mě podíval a já viděla, že má na krajíčku.

„Dobře," souhlasila jsem nakonec. Měl pravdu, ačkoliv se mi to příčilo, musela jsem to někomu říct.

Rose mi potom dala mé obvyklé prášky a řekla mi, že bych měla na ošetřovně chvíli zůstat. Kvůli kapačkám. Nesnášela jsem jehly, ale poslední dobou jsem si na ně už zvykla. Nic jiného mi nezbývalo.

„Matte, přivedeš mi sem Chloe?" zeptala jsem se po chvíli ticha a Rose se na mě tázavě podívala.

„Jasně," smutně se usmál a odešel.

„Nakonec ses to rozhodla někomu říct?" zeptala se obezřetně Rose.

„Matt si za tím stál," pokrčila jsem rameny.

„Tvůj bratr je rozumný člověk," usmála se na mě a zkontrolovala, zda infuze, kterou mi dala, správně odkapává.

„Matt je takový můj anděl strážný," opětovala jsem jí úsměv. „Lepšího bráchu bych si nemohla přát," dodala jsem. Potom už jsme si jenom povídaly o tom, že Rose má taky staršího bratra. Chvíli na to někdo zaklepal na dveře.

„Dále," zavolala hlasitě Rose, aby ji bylo slyšet i za dveřmi a stoupla si před mou postel.

Do místnosti vešel Matt a za ním Chloe se zmateným výrazem ve tváři. Ještě na sobě měla vlhké plavky a přes ně přehozené volné triko. Matt jí očividně nic neřekl. Netušila, co tady dělá.

Když mě spatřila, vykulila oči a rozběhla se ke mně.

„Co se ti stalo? Vždyť jsi byla u bazénu ještě v pohodě!" vyděšeně si mě prohlížela a pak zamířila pohledem na kanylu, skrz kterou se mi do těla dostávala infuze.

„Posadíš se na chvilku? Něco bych ti chtěla říct," řekla jsem unaveně a ukázala na židli vedle postele. Nechtělo se mi do toho a její vystrašený výraz mi na statečnosti moc nepřidával. Přesně tohle jsem nechtěla.

Matt a Rose se na sebe podívali a pak oba beze slova odešli. Nechali nás o samotě a za to jsem jim byla vlastně vděčná. Už takhle pro mě bylo těžké o tom mluvit.

Chloe se posadila na židli a v očích se jí zračila nejistota míšená se zmatkem. Trošku jsem se posunula do sedu, abych jí lépe viděla do očí.

„Tak co se děje?" zeptala se váhavě.

Najednou jsem nemohla najít slova. Snažila jsem se přijít na to, jak to mám podat. Opatrně? Abych ji moc nešokovala? Nakonec jsem nenašla žádná slova, která by zmírnila to, co jsem se jí chystala říct.

„Chloe, já jsem nemocná... umírám."