Poslední tábor ✓

Kapitola třináctá: Smím prosit?

„V kolik to vůbec začíná?" zeptala jsem se otráveně. Vůbec se mi tam nechtělo jít. Absolutně jsem netušila, co tam budu dělat, protože talent na tanec se mi vyhnul obloukem a zájem o trapas jsem taky zrovna neměla.

„V osm," odpověděla Zoey. „Ale většina starších tam chodí až kolem deváté. Ze začátku je to tam spíš takové pro děti a hlavně pro srandu. Tančí se tam mcarena a tak."

„My tam půjdeme na tu devátou a ty se musíš rozhodně přidat," oznámila mi Sky takovým způsobem, že jsem asi opravdu neměla na výběr. Dotáhla by mě tam nejspíš, i kdyby mě musela nést na zádech nebo vláčet po zemi za nějakou končetinu.

„Tak jo," povzdechla jsem si a Sky mi nadšeně ukázala palec nahoru. Usmívala se jako měsíček na hnoji.

Když už byly všechny oblečené a nalíčené, tak nám zbývala ještě hodina. Já s přípravou samozřejmě ještě ani nezačala. Bylo mi jedno, jak jsem měla vypadat. Na nikoho jsem nechtěla dělat dojem.

„Nechceš mi říct, že tam půjdeš v tomhle stavu, že ne?" ozvala se Zoey a prohlížela si mě kritickým pohledem. Především to triko, na kterém jsem ještě měla šmouhou od pomazánky, kterou jsme měli na večeři.

„A není to jedno?" zeptala jsem se, ale předem mi bylo jasné, jakou odpověď dostanu.

„Ne!" vykřikly všechny tři sborově.

„I ty, Chloe?" věnovala jsem jí zklamaný pohled, ale ta na mě jen vyplázla jazyk.

„Když to neuděláš ty, tak ti oblečení vybereme my," oznámila mi Sky.

Než jsem na to něco stačila říct, už se mi hrabaly v kufru jak báby na tržišti. Nakonec vytáhly úzké černé džíny a šedé triko. Zoey mě lehce nalíčila a na rty použila rudou rtěnku, kterou každý den nosila Chloe.

Nakonec na mně vůbec nebylo poznat, že jsem dneska kolabovala. Kruhy pod očima zmizely a unavený výraz také. Vpich po kapačkách mi Rose překryla náplastí, takže to vypadalo, jako kdybych schovávala jenom nějaké škrábnutí. 

V devět jsme vyrazily. Cestou si mě Chloe vzala bokem. „Netvař se tak otráveně. Možná to nezní jako ten nejlepší způsob, jak trávit večer, ale věř mi, že si to užiješ."

Venku už byla úplná tma, takže jsem jí pořádně neviděla do obličeje, ale bylo mi jasné, že se zase zubí. Vždycky se jí v hlase ozýval ten její rošťácký úsměv.

„Jak můžeš vědět, jak se tvářím?" zasmála jsem se. „Vždyť je tma jak v pytli."

„Tváříš se takhle od chvíle, kdy jsme tě donutily, abys šla s námi."

„Když tohle fakt není nic pro mě. Na diskotéce jsem byla tak jednou v životě a stačilo mi to."

„Podívej, tohle je táborová diskotéka. Žádný zakouřený klub plný opilých lidí a párů, co si to rozdávaj na záchodcích. Užiješ si to, uvidíš. Neřekla jsem snad, že ti zařídím ten nejlepší tábor?" stiskla mi pevně ruku.

„Dám tomu šanci," odpověděla jsem s pokusem o úsměv a stisk opětovala.

Cesta k místu, kde se to odehrávalo, mi přišla mnohem kratší, než přes den. Jakmile jsme došly k osvícené budově, už se venku linula tlumená hudba a z oken šlehaly barevné paprsky. Venku stálo pár vedoucích včetně Matta. Když mě uviděl, hned se celý rozzářil.

„Teda, vám to sluší holky," laškovně na nás mrknul a já pobaveně zakroutila hlavou. Matt se jenom spokojeně zazubil a všem nám na hřbet ruky natiskl maličké razítko ve tvaru slunce. Potom si mě nenápadně posunul stranou.

„Je ti dobře?"

„Je mi fajn," odpověděla jsem a obdařila ho úsměvem. „Už půjdu. Čeká mě moje první táborová diskotéka!" dramaticky jsem rozhodila ruce ve vzduchu.

„Tak utíkej," zasmál se a já dohnala holky.

Uvnitř to bylo menší, než jsem čekala. Po celé jedné stěně se táhla zrcadla. Vypadalo to jako v nějakém zašlém baletním studiu, ale líbilo se mi to. Na konci místnosti jsem rozpoznala Adama a Carla. Stáli u stolu, na kterém měli notebook a kolem sebe obří repráky. Pouštěli spíš takové dětské písničky. Děti se vrtěly jako o život a radostně jásaly.

„Vzhledem k tomu, že už začínají dorážet naši starší trosečníci, je načase pustit něco pořádného!" zavolal do mikrofonu Carl a ukázal na naší malou skupinku.

Otočila jsem se, abych se ujistila, že ukazuje na nás a všimla jsem si, že právě vešel Chris s jeho partičkou a hned za ním blonďatý spolek a další lidi, které jsem ještě neznala. Poznala jsem jenom Dennyho, který na mě nadšeně zamával.

Nemohla jsem si nevšimnout, že na mě Chris zase civí. I přesto, že byla celkově tma a jediné světlo obstarávaly barevné paprsky, to nešlo přehlédnout. Jen z toho jeho pohledu jsem se cítila tak zvláštně. Rychle jsem se od něj odvrátila a otočila se zpátky k holkám, když v tom začala hrát další píseň. Chloe a Sky mě chytily za ruce a táhly dopředu.

„Holky, počkejte!" snažila jsem se protestovat, ale nebylo mi to nic platné, můj hlas se vytratil v hlasité hudbě. Toporně jsem stála na místě a sledovala, jak se všichni kolem dali do pohybu.

„Tahle je moje oblíbená!" Zoey se snažila překřičet repráky.

Zaposlouchala jsem se do hudby a užívala si dunění, které se neslo místností. Když jsem uslyšela ženský hlas, přejela mi po zádech příjemná vlna mrazu, jako pokaždé, když se mi zalíbila nějaká píseň.

'Cause you are stronger!

Yes, you are stronger.

Mé tělo se začalo samo pohybovat a vlnit se do rytmu. Zavřela jsem oči a ačkoliv bylo těžké tomu uvěřit, užívala jsem si to. Když všichni začali skákat do rytmu, tak jsem se přidala a sledovala s úsměvem holky, které se tvářily úplně stejně. Chloe měla pravdu. Nebylo to vlastně vůbec zlé.

Po pár dalších písních už jsem absolutně nemohla popadnout dech, tak jsem vyšla ven, abych to rozdýchala. Sedla jsem si na zídku vedle budovy a pozorovala hvězdy. Každou noc tady byla tak krásná obloha. Jiná než ve městě. Kde přes všechen ten smog byl vidět sotva měsíc. Myslela jsem na rodiče, jak se tam asi mají. Určitě neměli tak krásný výhled jako já.

Z lesa se ozýval tichý šum a houkání sovy. I přes tu dunivou hudbu jsem to mohla slyšet. Chtěla jsem se zvednout a jít zpátky, ale někdo si sedl vedle mě.

„Ahoj," řekl tiše Chris. Skoro jsem ho přeslechla.

„Ahoj," odpověděla jsem překvapeně a podívala se na něj. Měl svůj typický rozcuch a bílé triko, které v té tmě skoro svítilo.

„Hezká noc," ozval se po chvilce oboustranného mlčení.

„To jo, takové hvězdy se ve městě jen tak nevidí," souhlasila jsem a pořád zněla trochu zaraženě.

„Už je ti dobře? Prý jsi měla zase úžeh," podotknul a bylo jasné, že tomu ani trochu nevěřil.

„To sluníčko mi nějak nedělá dobře," pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co mu na to jiného tak asi říct a lepší výmluvu jsem zkrátka neměla.

Chris si mě prohlížel s takovým zvláštním pohledem, ale potom se zadíval k lesu.

„Sluší ti to," složil mi poklonu jako kdyby o nic nešlo.

„Díky," odpověděla jsem ještě více zaraženě a cítila, jak rudnu v obličeji. Ještě že byla tma a světlo, které na nás svítilo, nebylo to tak silné. Naprosto mi došla řeč. Nenapadlo mě absolutně nic, co bych mu mohla říct. Chtěla jsem rychle utéct z jeho dosahu a dát si facku abych se probrala z těch pocitů, které mě začínaly naplňovat a pohlcovat. Ale neudělala jsem to.

Když začala hrát pomalá hudba, tak spousta lidí vyšla ven, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Chris seskočil ze zídky a natáhl ke mně ruku.

„Smím prosit?" roztomile se usmál.

V duchu jsem se fackovala a křičela na sebe, když jsem jeho ruku přijala. Ten úsměv rozpouštěl moje obranné zdi jako zákeřná kyselina.