Poslední tábor ✓

Kapitola dvacátá osmá: Splněný slib

Před svítáním jsme se oba neslyšně vrátili mezi ostatní. Všichni už tvrdě spali a my si tak bez povšimnutí  zalezli do spacáků a s přiblblými úsměvy usnuli ruku v ruce. Měla jsem neuvěřitelně klidné spaní, bez jediné noční můry.

Ráno mě probudil Mattův hlas. „Kde jsi celou noc sakra byla?" šeptal vyčítavě a když si všiml spícího Chrise vedle, který mě ještě stále držel za ruku, zakoulel očima. „Mohlo mi to dojít, když jste zmizeli oba dva."

„Promiň," usmála jsem se provinile. „Úplně jsme ztratili pojem o čase," přiznala jsem se a pohledem sklouzla k Chrisovi, který spokojeně oddechoval vedle mě.

„To je mi úplně jasný, když na tebe tak koukám," ušklíbl se, jako kdyby naprosto přesně věděl, co se včera dělo.

„Na co jako narážíš?" zeptala jsem se ho zaraženě a doufala, že mu to fakt nedošlo. Bráchu jsem zbožňovala, ale bavit jsem s ním na tohle téma teda moc nechtěla. 

„Ale na nic, sestřičko," pobaveně zakroutil hlavou a zvedl se. „Klidně ještě spi, jen jsem tě chtěl zkontrolovat," zazubil se, pohladil mě po hlavě a odešel.

Snažila jsem se, ale usnout už se mi nepovedlo. Se zavřenýma očima jsem naslouchala tomu, jak se probouzela příroda a noc se přehoupla v den. Noční tvorové se pomalu střídali s těmi denními. Naslouchala jsem Chrisovu tichému oddechování a užívala si teplo jeho dlaně. Konečně mi nic nechybělo a cítila jsem jakýsi vnitřní klid, který jsem v sobě hledala tak dlouho.

Neustále jsem se v myšlenkách vracela k tomu, co se odehrálo pod svitem světlušek. Na tváři mi ještě pořád zářil šťastný úsměv. Částečně jsem nemohla uvěřit tomu, že to nebyl jenom sen. Bylo to tak krásné a pro mě téměř neuvěřitelné. Nikdo o tom nevěděl, měsíc byl naším jediným svědkem. Nejspíš jsem při té vzpomínce zase zrudla jako rajče, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem na to neustále myslet. 

Když se začalo ozývat tiché šustění spacáků a hlasy táborníků, kteří se pomalu probouzeli, tak bylo jasné, že šanci na spánek už nedostanu. Očima jsem pátrala kolem sebe, jestli neuvidím holky, ale bylo těžké to rozeznat, když kolem ležela jenom hromada různobarevných spacákových housenek. 

***

Po skromné snídani jsme si všichni sbalili věci a vyrazili na celodenní výlet. Po tom všem jsem byla totálně mrtvá, ale vzpomínka na Chrise mi vlila energii do žil. Na vysvětlování toho, kde jsem byla a co jsem dělala, jsem se ale moc necítila.

„Kde jsi byla celou noc?" vyrukovala na mě Chloe mezitím, co mě tahala stranou od davu. Bože, jak moc mi připomínala Matta. Ti dva pro sebe byli prostě stvořeni.

„S Chrisem," špitla jsem stydlivě s pohledem upřeným na špičky bot.

„Cože? Co jste dělali?" zeptala se a když viděla můj zrudlý obličej, začala se smát na celé kolo, pár lidí se na nás dokonce nechápavě otočilo. „No teda, Moorová! Ty se nezdáš!" vyprskla smíchy a obdivně mě poplácala po rameni.

„Pšt! Přestaň!" šťouchla jsem do ní. Tichému smíchu jsem se ale neubránila.

Přišlo mi férové, aby to věděly všechny, takže jsem si je odtáhla stranou a povyprávěla jim události z celé noci, i když pro mě nebylo úplně snadné o tom mluvit. Všimla jsem si, že Chris má kolem sebe taky hlouček. Bylo celkem jasné, že oba právě děláme to samé. Neubránila jsem se přiblblému úsměvu, když se naše pohledy setkaly.

„Já jsem si ani nevšimla, že jsi se vypařila," pokrčila rameny Zoey.

„To bude tím, že jsi se Sebem dělala nejspíš úplně to samé někde v lese, zlato," utrousila suše Chloe.