Poslední tábor ✓

Kapitola třicátá šestá: Až do úplného konce

• Matt •

Mia s Chrisem někam zmizeli a dlouho se nevraceli. Měl jsem z toho špatný pocit a něco mi nesedělo. Venku se dost rozpršelo a oni pořád nepřicházeli. Napadlo mě, že si někde dělali svoji chvilku, ale Mia by se na Chloe nevykašlala kvůli něčemu takovému, na tuhle oslavu se moc těšila.

Neochotně jsem se odtáhl od Chloe a pobaveně sledoval ty opilá trdla. Měli dost, ale na tohle jsem teď neměl čas. Musel jsem se jít po Mie podívat, protože ve mě rostl pocit silné nejistoty, něco bylo špatně. Byl jsem si tím téměř jistý.

„Půjdu se podívat po Mie, mám o ni starost," řekl jsem tiše Chloe a ta s vážným pohledem přikývla.

„Půjdu s tebou," oznámila mi a zdálo se, že měla podobné tušení jako já.

Nic jsem nenamítal a vyběhl z chatku rovnou do studeného deště. Byl až nepříjemně chladný a každá kapka, která se dotkla mé kůže štípla. Všude byla naprostá tma, a i když jsem rozsvítil baterku, přes ten silný déšť šlo vidět sotva metr dopředu.

„Nic nevidím!" křikla Chloe za mými zády.

„Zeptej se Sebastiana, jestli nemá baterku. Takhle nic nenajdeme!" zvýšil jsem hlas, aby mě slyšel přes to hlasité šumění stromů a dešťových kapek.

Do minuty byla zpátky i s baterkou. Procházeli jsme tábor a volali jméno mojí sestřičky. Bezvýsledně. Pochyboval jsem dokonce i o tom, že by nás mohla přes ten šum vůbec slyšet. Umocňovala se ve mně nervozita a strach. Po Mie nebylo ani stopy. Dokonce ani po Chrisovi.

Už jsem to skoro vzdal, když jsem zaslechl hlasitý řev. Znělo to skoro jako nějaké poraněné zvíře a mě v tu chvíli šíleně bodlo u srdce. Neváhal jsem a běžel za těmi zvuky. V patách jsem měl Chloe, která vyděšeně třeštila oči, které se zalévaly slzami. Myslím, že tehdy jsme si to oba moc dobře uvědomovali, o koho šlo.

To, co jsem uviděl, mi mělo uvíznout v paměti už napořád. Nebyl jsem na něco takového připravený. Na zemi ležela deštěm naprosto promočená Mia. Celá od bahna, třásla se a ten mrtvý pohled, co měla v očích. Jako kdyby se mi ztrácela před očima. Jako kdyby tady už nechtěla být a její duše tady nechala ležet jen bezvládné tělo, které to pomalu ale jistě vzdávalo. Její bílé vlasy byly slepené a na jednom místě se zbarvovaly do ruda. Musela se praštit do hlavy, když upadla.

„Běž hned za Rose a zavolejte sanitku!" zakřičel jsem na Chloe, která měla oči plné slz a ústa si zakrývala dlaní, aby utišila vzlyky. Neotálela, hned se rozběhla do tmy a ztratila se mi z dohledu. „Mio, slyšíš mě?" zeptal jsem se roztřeseně a pohladil ji po obličeji. Byla tak studená. „Vydrž tady se mnou ještě chvíli, prosím!"

Z očí se mi nekontrolovatelně kutálely slzy. Vzal jsem toho drobného človíčka do náruče a utíkal za Rose. Byla tak lehká. Na dotek jenom kost a kůže. Připomínala malé ptáčátko. V duchu jsem si vyčítal, že jsem na ni nedohlížel více a staral jsem se jenom o sebe a svoje city, které vedle ní nebyly důležité.

„Sestřičko," šeptal jsem a roztřeseně ji k sobě tisknul. Nepromluvila jediné slovo. Měla otevřené oči plné slz a bez výrazu. Věděl jsem, že tam se mnou nebyla. Že nevnímala a byla naprosto zlomená.

„Matte!" slyšel jsem Rose, která vyběhla z budovy v bílém plášti, který byl okamžitě nasáklý deštěm.

„Rose, pomoz jí," prosebně jsem se na ni podíval a slyšel, jak se mi lámal hlas.

V očích se jí leskly slzy, ale snažila se udržet vážnou tvář. „Sanitka je na cestě, položíme ji do prázdné chatky," rozkázala a já poslechl.