And yet so different - ff - H.S.

And yet so different - CHAPTER #65

Hrozně děkuju za Vaši podporu na mém novém blogu - fajn, vznikl v srpnu xD! - kdo ho ještě nečetl, tak ať to napraví, myslím, že by Vás to mohlo bavit! :) <3 (odkaz na profilu)

*

,,Harry? Kam to jedeme?'' zeptala jsem se zvědavě, asi po hodině jízdy.

,,Chtěla ses naučit lítat, ne?'' Šibalsky se uculil a já zvedla nechápavě obočí. ,,Cituju: ''Přeji si být pták nebo motýl, abych alespoň na pár dnů mohla odletět.'' Pamatuješ?'' No jistě, můj seznam přání! Stále ho má u sebe, zmetek...

,,Harry, kde tam máš zmínku o tom, že se chci naučit létat? Je to metafora. Prostě jsem toužila být pryč!'' vysvětlím mu pobaveně a Harry nad tím mávne rukou.

,,Vím, že chceš lítat. Věř mi! Dneska ti to kurva že umožním,'' pronesl vesele a já mu tu radost raději nekazila. Chytla jsem ho za ruku, dívala se z okénka a nepřestávala se usmívat.

Za chvíli už Harry zaparkoval na rozlehlém parkovišti, kde stálo jen pár aut, a políbil mě na hloubky mých prstů.

,,Tohle se ti bude líbit!'' ujistil mě, pak mi dal pusu a vystoupil. Otevřel mi dveře, uklonil se a já protočila se smíchem očima.

,,Šašku,'' utrousila jsem na oko pohoršeně a plácla ho do ramene.

,,Pro tebe budu cokoli,'' řekl důležitým hlasem a chytl se za srdce. Pak se rozesmál a vzal mě kolem ramen. ,,Nemůžu za to, nutíš mě k tomu, Olivie.'' Sklonil se, aby mě políbil do vlasů, a já se zahihňala. Asi jsme vypadali jako přeslazený páreček, který se nikdy nehádá, ale to nebyla pravda... Jen výjimečně se našel den, kdy bychom se my dva nedostali do konfliktu.

,,Harry? Co tu děláme?'' zeptala jsem se už trochu podezíravě, když jsem spatřila na velké louce hlouček lidí a několik barevných plachet. Harry se zakřenil a tomu menšímu davu zamával.

,,Říká ti něco paragliding?'' zeptal se jako by nic a já zamrzla na místě.

,,Ne,'' řekla jsem rezolutně. ,,Ne, Harry, na tohle mě nedostaneš!''

*

,,Nemůžu uvěřit, že jsi mě na to dostal!'' zanaříkala jsem, když už jsem seděla připoutaná k Harrymu. Na sobě helmu, brýle a složité vázání.

,,Mám svoje zbraně,'' pošeptal mi do ucha a mě z toho zašimralo v břiše. I v takovéhle situaci se mnou dokázal flirtovat. Ale musela jsem mu to odsouhlasit, přemlouvat tedy uměl.

,,Pane Stylesi, vy už to znáte. Přeju příjemný let,'' zavolal na nás jeden z mužů, stojících uprostřed vyvýšené louky. Otočila jsem hlavou, abych se na něj podívala, ale to už jsme se začali pohybovat a já vykřikla.

,,Neboj, nespadneme,'' řekl ještě Harry.

Náš start si moc nepamatuji. Vím jen, že se Harry rychle rozběhl a my se pomalu vznesli. Asi jsem hodně pištěla, protože mě Harry musel každou chvíli uklidňovat, že to bude dobrý.

A pak, když jsem se uklidnila, a podívala se dolů... tak i přes to, že to bylo hrozně moc vysoko a že nás jistila jen malá plachta, pár pásů a Harry, bylo to nádherné... Ten výhled dolů. Ty lesy, voda a volnost... nepopsatelný pocit.

Vydýchávala jsem ten šok a najednou se chtěla začít smát. Z toho štěstí, které se pode mnou rozprostíralo. Z toho, že je za mnou Harry, drží mě a usmívá se nejspíš taky. Chtěla jsem se smát, protože to bylo báječné!

,,Já létám!'' zvolala jsem nadšeně. Harry se rozesmál a odsouhlasil mi to. Kroužil s námi nad rozlehlou krajinou a byl se mnou v ten nepopsatelný moment, kdy jsem si opravdu připadala jako pták nebo motýl, i když ten tak vysoko nelétá.