And yet so different - ff - H.S.

And yet so different-CHAPTER #5

Jelikož jsem ve výtvarném ateliéru ještě nebyla, bylo pro mě malinko komplikovanější ho najít. Edward mi jen naznačil, že se nachází v místě, kde je átrium. Bohužel mi neřekl, kde je samotné átrium, a tak jsem na hodinu přišla těsně před zvoněním.

Vešla jsem do třídy a překvapilo mě, že jsem v ní, až na jakéhosi mladého muže, sama.
Ten jistý mladý muž byl plešatý a obličej mu ''zdobila'' tmavá bradka, spletená do dvou neposedných copánků. S černým tunelem v uchu bych ho tipovala na osmadvacet.

,,Dobrý den,'' pozdravím ho zdvořile. ,,Vy jste-''

,,Váš učitel na umění,'' skočil mi do řeči dřív, než jsem se stačila zeptat. ,,Clifford, abychom si rozuměli.'' Podá mi ruku a já si s ním slušně potřesu. ,,A vy musíte být slečna Olivia Sparksová.'' Spíše mi oznámí holý fakt a já jen nesměle přikývnu. ,,Těší mě,'' zazubí se na mě a ruku stáhne. V duchu se zaleknu, když odhalí jeden stříbrný zub. Na učitele tedy moc nevypadá.

,,A kde-'' odkašlu si. ,,Kde jsou všichni?'' zeptám se krapet nervózně a rozhlédnu se po jinak prázdné třídě.

,,No, většinou chodí až pět minut po zvonění. To vy jste tu nějak brzo. Nejspíš budete dochvilná,'' usměje se. ,,To mě těší.'' Úsměv mu oplatím a usadím se do lavice nejblíže k oknu. Se zaujetím se zahledím ven a nechám se unést krásným výhledem na školní zahrady.
Neměla jsem ještě možnost se na ně jít podívat, ale jakmile budu mít příležitost, tak to uskutečním.

Moji spolužáci do třídy vejdou opravdu až po pěti minutách, ale já ani jednomu nevěnuji sebemenší pozornost. K mojí smůle se mnou totiž ani na tenhle předmět nechodí Em s Edwardem, což jsou zatím jediní mně sympatičtí lidé, které jsem měla šanci poznat.

,,Dovolíš? Tady kurva sedim já!'' vyruší mě z myšlenek nakřáplý hlas, který je skoro nachlup stejný hlasu mého jediného kamaráda.
Bohužel, tenhle je nevrlý a na můj vkus až přehnaně vulgární. Protočím nad tím očima a nedobrovolně se zahledím na vysokou postavu nad sebou. Proč musí být všichni o tolik větší?

,,Ne, nesedíš! Kdyby jsi přišel dřív a sedl si sem, tak teprve pak by jsi to mohl tvrdit. Jenomže ty jsi nepřišel, tak to holt tvrdit nemůžeš! Je mi líto,'' odpálkuji ho a znovu se zahledím na krajinu za oknem.

,,Do prdele! Sedím tu celej život a nehodlám to měnit, kvůli takový puťce, jako seš ty!'' Musím se málem usmát nad tím, že na mou osobu nepoužil sprosté slovo, nýbrž jen neškodné oslovení. Což na jeho povahu je vcelku slušné.

,,Tak za prvé,'' začnu klidně. ,,Celý život tu sedět opravdu nemůžeš, protože nejdéle pro tebe možné jsou dva roky. A za druhé,'' odmlčím se a jen se kochám nad jeho nasupeným výrazem ve tváři. Vždycky mě doma učili, že si mám stát za svým, ale přesto nikdy na sobě nechat znát, že jsem rozčílená. ,,Je tu spousty prázdných míst. Tady je s dovolením obsazeno.''

,,Já ale nebudu-'' začne přidávat na hlasitosti, ale dřív, než stačí svůj argument dokončit, vloží se do toho pan učitel Clifford.

,,O co tu jde?'' zeptá se nás obou a já mu to s poklidem chci vysvětlit, když mě Harry předběhne.

,,Zasedla mi místo!'' vyprskne. Možná je to tvrďák školy, ale chová se jak malé dítě.

,,Opravdu, pane Stylesi?'' zeptá se s falešným úsměvem pan Clifford. ,,Já si myslím, že slečna Sparksová tu byla dřív než vy. Tak si laskavě sedněte sem a přestaňte zdržovat mou hodinu!'' Ukáže přísně za mě a já se vítězně ušklíbnu.
Alespoň první učitel, který mu vše netoleruje.
Harry ho nasupeně poslechne a ještě, než do své lavice usedne, zasyčí mým směrem: