Unseen [CZ]

-2-

Protože jsem neměla na práci nic lepšího a byla jsem zvědavá, rozhodla jsem se jít za Jamesem. Rozhodně jsem nechtěla být nikde v okolí Roxi, takže sledování nového spolužáka znělo jako rozumný a zábavný plán. Určitě mu to vadit nebude. Ani si mě nevšimne, když mu nebudu nijak překážet, nechci upoutat jeho pozornost, jen ho vidět líp.

Jde rychle a všem se snaží vyhýbat. Zajímalo by mě, kdy sem dorazil. Historie umění nebyl náš první předmět a tak se divím, kde byl o grafice. Možná se šel projít okolo, aby zjistil, co kde je a aby mu tak nikdo nemusel nic ukazovat. No, jestli to tak opravdu udělal, je chytrý.

Vyšla jsem z bloku C, kde jsme měli historii umění. Náš kampus má několik bloků, které jsou dobře vybavené. My studenti umění trávíme nejvíc času v bloku E: někdy chodíme i do bloku C nebo do hlavní budovy pro jídlo a ostatní věci. S ostatními studenty z nižších tříd nebo z kosmetických tříd se setkáváme jen občas.

Slyšela jsem jak si zanadával, když zjistil že prší. Velký šok, huh? Zase si nasadil kapucu a pospíšil si do knihovny hned naproti. Zajímalo mě, jestli opravdu tak nesnáší, když má mokré vlasy. Z tohohle bloku to není do knihovny tak daleko a déšť ještě nikdy nikoho nezabil. Vím, jak si každý stěžuje když prší, ale podle mě se chovají jako mimina.

Jdu za ním a déšť mě vůbec nezajímá. I když se namočím, později stejně uschnu. Je to jen příroda. Vím, že nechytnu zimnici ani nic takového, takže nemám žádné obavy, i když mám na sobě jen armádní boty a džínovou bundu. Moje vlasy jsou už i tak vlnité a rozcuchané, takže déšť už to stejně moc nezhorší.

Hádám, že James je ohledně svého vzhledu zaujatější, než jsem si myslela.

Všimla jsem si, že šel až do nejvzdálenějšího rohu knihovny, asi aby ho nikdo neotravoval. Sedl si, hodil si batoh na stůl a a pak se začal rozhlížet okolo. Z batohu si vyndal nějaký sešit a pár papírů.

„Oh, chápu. Snažíš se dohnat učení, že?" zamumlám a on mě úplně ignoruje. Neberu si to osobně, jsem na to zvyklá. „Brzy tě to přestane bavit, kámo. Počkej, až ti učitelé dají úkoly. Zblázníš se. Je úplně k ničemu, že máme volné pondělky, stejně je musíme trávit celý den učením," říkám mu, i když on mi nevěnuje nejmenší pozornost a dál si čte.

Sedla jsem si naproti němu a opřela si hlavu o dlaň.

„Takže kdo jsi? Nějaký nepochopený umělec? Co chceš dělat po téhle škole? Proč sis ji vybral?" ptám se. Upřímně ani nečekám že mi odpoví, jen nemám ráda ticho.

Celé roky po mně lidi křičeli, říkali mi hnusné věci a zesměšňovali mě, až jsem si na to zvykla. Dokud s tím nepřestali, nikdy jsem neměla čas na vlastní myšlenky, ale teď jsem konečně byla sama a slyšela i svůj vlastní hlas.

Nemohla jsem to vystát.

A tehdy jsem začala tak moc mluvit, i když nebyl nikdo, kdo by mi věnoval pozornost. Potřebovala jsem slyšet kromě svých myšlenek i svůj hlas, nebo jsem měla pocit, že jsem se vytrácela ze skutešnosti. Nikdo po mně nikdy nechtěl, abych zmlkla, takže hádám, že jim to nevadí.

„Co jsi zač?" ptám se dál. „Každý o tobě říká bláznivé věci, věděls to? Vsadím se, že jo. Pravděpodobně jsi slyšel Roxi a Adeline, když se o tobě dneska bavily," říkala jsem vzrušeně a u toho gestikulovala rukama. „Upřímně, taky jsem o tobě něco říkala, ale ne že bych si z tebe dělala srandu, zesměšňovala jsem ty dvě. Nesnáším je. Kdyby jsi znal naší minulost, chápal bys mě."

Byl úplně lhostejný. Za celou dobu se ani nezamračil. Můj hlas ho zřejmě otravuje. Ostatní mě taky ignorují, ale když mluvím tak moc jako teď, obvykle je ze mě rozbolí hlava a odejdou si pro aspirin.