Unseen [CZ]

-13-

Zadívám se z okna, jako by mě to, co se děje venku, opravdu zajímalo. Cítím se ze strachu paralyzovaně. Dokonce si musím schovat ruce pod stůl, protože se třesou a nechci, aby si toho James všiml.

Ne že by mě předtím nenapadlo, že bych takhle mohla zůstat navždy. Jeho potvrzení mě ale vyděsilo.

Tak nějak se to teď hůř přijímá. Už takhle je to pro mě těžké, tak co bych dělala, až by máma umřela? Co bych dělala, až by se svět začal měnit, ale já bych tu pořád byla? Sice vidím, co se se světem děje, ale nemůžu být jeho součástí a dotknout se ho. Je to jako být zavřená ve skleněné kleci. Ale můžu v té kleci zůstat navždy? Co kdyby Země zmizela? Kdyby nezbylo nic, co jsem dřív znala?

„Musíš tu mít něco nedořešeného," řekne James opatrně. Zasměju se, ale ne pobaveně - je to cynický smích. 

„Co? Takže teď mi chceš pomoct najít svoje nedořešené záležitosti?" řeknu chladně. Můj hlas zní vyčerpaně... jako hlas mrtvoly. „Nepamatuju si, jak, proč, ani kdy jsem umřela. Sotva si vzpomínám na pár věcí z doby, kdy jsem byla živá a nemám kam jít. Jsem tu uvízlá. Každý den dělám to stejné. To je celé. Jaké záležitosti bych tu asi tak mohla mít? Nedodělanou školu? Nemůžu jí přece dokončit, ani kdybych sem chodila roky. Založit rodinu? Zamilovat se? Jak? Do dalšího ducha?" Znovu se zoufale zasměju. „Co mám dělat, abych konečně zmizela? Nemám tušení, ani nevím, jak začít."

„Musí existovat nějaký důvod, proč tu jsi," pokračuje. Nesouhlasně zavrtím hlavou.

„Ne jen že jsem tu uvízla, jsem úplně sama. Nemám žádné odpovědi, jen otázky. Dokonce i o sobě." Zadívám se do svého klína a začnu studovat vyšité vzory. Vyčerpaně si povzdechnu. „Nemám žádné nutkání cokoliv dělat. Mám vůbec co?"

James neodpoví. Když na to neznám odpověď ani já, tak jak by mohl on? Necítím, že bych tu měla něco udělat. Neopustila jsem nic, co bych potřebovala dokončit.

„Je normální, že duchové netuší, co je tu drží?" zeptám se, protože tentokrát skutečně odpovídá a chci toho využít. 

„Nikdy jsem žádného nepotkal, dokud..."

„Dokud ses nesetkal se mnou," dokončím za něj větu. Vypadá lítostivě. „Vypadá to, že jsem neobvyklý duch."

Najednou se v knihovně začnu cítit nepříjemně, a tak vstanu. Potřebuju jít ven a pořádně se vydýchat, i když to nic nezmění. Chci, aby se mě dotkl alespoň vítr. Otočím se, ale než odejdu, vzpomenu si ještě na jednu věc, na kterou se Jamese musím zeptat.

„Můžu se tě ještě na něco zeptat? Poslední otázka, slibuju," řeknu, aniž bych se na něj otočila.

„Do toho," svolí.

Obejmu se okolo pasu, než promluvím: „Jaký je pocit, dotknout se ducha? Je to nepříjemné?"

Dlouho neodpovídá. Už si myslím, že nic neřekne, a tak se otočím přes rameno a pohlédnu na něj. Opatrně mě pozoruje. Mračí se a dredy mu padají do obličeje. Někde u srdce ucítím škubnutí, což mě rozesmutní ještě víc.

„Hodně," odpoví skoro šeptem, ale v prázdné knihovně ho slyším zřetelně. I to jedno slovo mě zabolí. „Nebolí to, ale je to jako by se tě dotýkala ledová ruka. Najednou se začneš cítit smutně a osaměle. Je to, jako by na tebe přenášeli všechno svoje utrpení. Ještě nikdy jsem nepotkal šťastného ducha." Odmlčí se a usměje se. „Ty jsi zatím nejveselejší duch, kterého jsem kdy potkal." 

„Snažím se," povzdechnu si a jeho úsměv se zvětší.

„Ale i ty s sebou nosíš hodně smutku. Bojím se, co bych cítil, kdybych se tě dotkl. Vypadáš hrozně smutně, když se neusmíváš," řekne. Okamžitě o krok ustoupím. Nechci se ho dotknout a ještě mu to ztížit.